Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 44- "We broke up."

Jak jsem slíbila, tak činím: posílám vám další díl jako poděkování za vaši přízeň zpečetěnou čísly 3K, 6K a 200 (jsem dneska nějaká básnická :DDD) takže...

Enjoy xx

Tohle byla ta nejhorší noc mého života. Převalovala jsem se z boku na bok, měnila polohy i polštáře, obracela pokrývku na druhou stranu a odhazovala jeden kapesník za druhým. Když se mi povedlo zavřít oči, ihned se mi v myšlenkách objevila  představa Nialla a Nicol v jedné posteli, a já tak raději oči ihned zpátky otevřela. Tohle na mě vážně bylo moc.

Usnout se mi povedlo až k ránu, kdy už venku bylo jasno. Vlastně se celkem divím, že se mi povedlo usnout ve stavu, v jakém jsem byla a v jakém bylo mé okolí. Promočené polštáře, propocené pyžamo a pokoj plný kapesníků netvořily zrovna ideální podmínky pro poklidný spánek.

Probudila jsem se asi kolem poledne. Že jsem měla školu, mě momentálně vůbec nezajímalo, neměla jsem náladu ani sílu všem kolem vysvětlovat, proč vypadám jak vypadám, nechtěla jsem vidět tu mrchu Nicol a hlavně- nechtěla jsem vidět Nialla. A vlastně ani nikoho dalšího.

Vyhrabala jsem se z postele a zastavila se v koupelně, abych si opláchla obličej. Vypadala jsem strašně, ale v tuhle chvíli mi to bylo úplně jedno. Seběhla jsem po schodech do kuchyně, abych následně zjistila, že mám lednici prázdnou. Frustrovaně jsem si povzdechla a šáhla do skříňky pro čokoládu. Po cestě jsem ještě přibrala colu a vydala se zpátky do ložnice. Kašlu na zdravou stravu.

Celé odpoledne jsem tupě zírala na obrazovku notebooku ve snaze alespoň okrajově proniknout do děje všech těch blbých, předvídatelných, americky klišé romantických filmů. Nešlo to, nedokázala jsem posbírat myšlenky dohromady, a tak jsem notebook někde kolem půlnoci vypnula s myšlenkou, že se mi teď možná konečně podaří usnout. Nebylo to hned, ale po chvíli se mi už klížily oči.

Tímhle způsobem jsem přežívala asi čtyři dny: o čokoládě, nezdravém pití a prokrastinaci při stupidních filmech nebo čučení do stropu. Lezlo mi to na mozek, přiznám se. A chyběl mi Niall. Chyběl mi strašně moc, ale já nevěděla, jestli mám sílu jej ještě vidět, po tom všem. Nemohla jsem se zbavit pocitu zrady, cítila jsem se obelhaná a zneužitá. Už jsem neplakala, ale pocit prázdnoty mě neopouštěl.

Pátý den jsem to už ale nevydržela. Došlo mi veškeré jídlo včetně čokolády, nutely a dalších krizových potravin a tak bylo jasné, že budu muset vylézt ven. Vyhrabala jsem se z postele, dala si sprchu a narvala se do prvního oblečení, které mi přišlo pod ruku. Neměla jsem náladu hrát si na hezké vlasy nebo obličeje, prostě jsem si plácla na hlavu čepici a na oči sluneční brýle, abych zamaskovala svoje kruhy pod očima, které se velikostí rovnaly asi tak pneumatikám traktoru. Venku sice bylo zataženo, takže jsem ve slunečních brýlích působila jako exot, ale bylo mi to jedno, stejně jako všechno ostatní posledních několik dní. Vzala jsem mobil, klíče a kreditku a nastrkala všechno do kapes, zabouchla dveře domu a vydala se do nejbližšího obchodu. Bez většího zájmu o to, co se děje kolem, jsem popadla košík a začala si to razit mezi regály. Brala jsem, co mi přišlo pod ruku a vypadala jsem, jako bych nakupovala pro celý regiment vojáků a ne jenom pro sebe. Zrovna když jsem do košíku hodila asi pět čokolád, se za mnou ozval známý hlas.

"To bude asi velká akce, co? Ale jako by tě to moc nebralo."

"Ahoj Ann," povzdechla jsem si a otočila se. Ta když zmerčila kruhy pod očima a celkově můj zjev, propukla v hurónský smích.

"Teda holka, ty vypadáš jako prvotřídní bezdomovec, co týden nespal, co jste sakra s Niallem dělali?! To musel být flám!"

Při zmínce o Niallovi jsem sebou trhla, ale Ann si evidentně ničeho nevšimla, protože vesele žvanila dál.

"Celá škola přemýšlela, co jste asi celý týden dělali, když jste nebyli ve škole. Byly různé tipy, třeba že jste se nemohli vykopat z postele nebo..."

"Přestaň, prosím," zaúpěla jsem a vydala se k regálu s popcornem a chipsy.

Ann se trochu zarazila, ale pak se vydala za mnou. Sledovala každý můj pohyb a rentgenovým pohledem snímala každý kousek zboží, které jsem brala do ruky.

"To jsem vážně zvědavá, co s tím vším jídlem budeš dělat, tohle nesežere ani Niall." klevetila dál, ale mně se při každé zmínce o Něm do srdce zabodával pomyslný nůž.

"Nebo snad pořádáte párty? Nebo filmovou noc? Ale já být tebou, šla bych radši spát, protože vážně vypadáš strašně. To jste vážně nespali a jenom to... No... Hm?"

"Můžeš sakra na chvíli zklapnout?!" vyjekla jsem.

"Fajn, promiň, snad jsem toho tolik neřekla, nemusíš po mně hned ječet," vyčetla mi.

"Já jenom... Promiň, vážně dneska nemám náladu," vymumlala jsem a vyrazila k pokladně. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy a přála si odtud co nejdřív vypadnout.

"Počkej, kam tak najednou utíkáš? Čeká na tebe Niall nebo co?" doběhla mě Ann.

"Ne, nečeká," vychraptěla jsem, "rozešli jsme se."