part 61- "So you want to stay?"

1.9K 168 20
                                    

Ahoj čau, zdravím vás všechny a posílám další díl :) moc se omlouvám, jak mi to teď všechno trvá, mám docela hodně školy a balení vzhledem k tomu, že mi už v pátek začínají prázdniny. A jako kompenzaci za to, že to tak flákám, jsem se vám rozhodla ještě dneska večer poslat další díl + zveřejnit několik důležitých informací, takže stay tuned ;)

Enjoy xx

Na Londýn padla mlha. Kráčela jsem potemnělým městem s rukama v kapsách své šedé bundy a nechala malilinkaté kapičky neviditelného deště smáčet mi vlasy. Míjela jsem množství lidí a všichni mi připadali tak vzdálení a cizí... Měla jsem pocit, jako bych byla v jiném světě, ze kterého jsem se zoufale chtěla dostat, ale nikdo mi nepomohl. Jako by mě ani nikdo nevnímal.

Srdce mi v divokém tempu naráželo do žeber, ruce se mi třásly a celým mým tělem otřásaly neslyšitelné vzlyky. Každý nádech byl pro mě utrpením, každý krok byl jen náhodným pohybem dál do tmy. Nevěděla jsem, kam jdu. Bezmyšlenkovitě jsem bloumala večerním Londýnem a snažila se zbavit té stravující bolesti v srdci i celém těle, i když jsem věděla, že je to marné.

Niall a Selena, Niall a Selena...

V hlavě mi vyvstávaly obrazy, jak se spolu smějí, jak spolu pijí kávu, jak se procházejí po pláži a Niall ji zvedá, aby se nebořila podpatky do písku. Obraz, jak spolu stojí na Westminster Bridge, on ji drží v náručí a spolu sledují ohňostroj. Jak spolu tráví noc v hotelovém SPA.

Zběsilé troubení a prudké brzdění mě probralo natolik, že jsem se na poslední chvíli vyhnula jedoucímu taxíku. Vyslechla jsem si sice pár nadávek, ale to bylo v téhle chvíli to poslední, co mě trápilo. V ruce jsem svírala vybitý mobil a prsty klepala o vyhaslou obrazovku.

Když jsem se zastavila, uvědomila jsem si, že stojím před Dylanovým domem. Nad ničím jsem nepřemýšlela a stiskla zvonek.

"Jess?" objevil se ve dveřích, "Co tady... Panebože, ty vypadáš. Pojď," vzal mě kolem ramen a dovedl dovnitř. Posadil mě na sedačku v obýváku a někam odběhl. Po chvíli se vrátil s hromádkou oblečení v jedné ruce a s lahví vína a dvěma sklenicemi v druhé. Podal mi oblečení a přidal k němu ještě ručník.

"Tady máš něco na sebe. První dveře vpravo v chodbě vedou do koupelny, můžeš si dát horkou sprchu nebo koupel nebo co budeš chtít, já zatím připravím něco k jídlu. Máš nějaké konkrétní přání?"

Já zavrtěla hlavou. "Děkuju, Dylane, ale nemám hlad."

"V tom případě... si užij sprchu," zazubil se a já se chabě pousmála.

Zavřela jsem se v koupelně a svlékla ze sebe promočené oblečení. Vlezla jsem do sprchy a pustila na sebe proud horké vody. Bylo mi strašně. Cítila jsem se jako úplná troska, uvnitř prázdná, jako skořápka. Až teď mi došlo, jak moc jsem žila nadějí, že se s Niallem naše cesty znovu setkají. Ovšem teď, když se moje naděje zbořila jako domeček z karet, měla jsem pocit, že můj život úplně ztratil smysl. Že nemám pro co žít. A pak ta bolest, která mě sžírala z vevnitř. Zklamání, že se dokázal tak rychle posunout, zatímco já si jen ze vzpomínek matně vybavovala, co je štěstí.

Asi jsem v koupelně byla moc dlouho, protože se po chvíli ozvalo bušení na dveře.

"Jess? Jsi v pohodě?" staral se Dylan.

"Jo, promiň, jsem tu asi dlouho, viď?" trochu jsem se vzpamatovala.

"To nic, jenom jsem se o tebe bál."

Počkat, bál?! Vážně si myslel, že bych si něco udělala? Že bych přišla k němu domů, abych se utopila ve vaně?! Vážně?!

Vylezla jsem ze sprchy, usušila se a oblékla si tričko, které mi Dylan přinesl. Krásně vonělo a bylo na dotek moc příjemné. Zhasla jsem v koupelně a vešla zpátky do obýváku. Dylan tam na pohovce stihl nachystat krásné hnízdečko plné dek a polštářů, na stolek nanosil nějaké chipsy, a ve chvíli, kdy jsem se objevila v místnosti, se skláněl nad aparaturou a pouštěl hudbu.

"Jsme tu sami?" napadlo mě.

"Mhm," přesvědčil Dylan, "vadí ti to?"

"Vůbec ne, spíš naopak. Nevím, jak bych vysvětlovala tvým rodičům, že jsem se tu jen tak objevila s úmyslem zůstat u vás na noc."

"Takže tu chceš zůstat?" nadzvedl Dylan obočí.

"Vadí ti to?" zeptala jsem se stejně, jako před chvílí on.

"Vůbec ne, spíš naopak," zkopíroval i on mou odpověď a já se rozesmála.

"Jsi tele."

"A ty jsi krásná," řekl, vstal od aparatury a posadil se ke vedle mě na pohovce. Chvíli mi jen tak koukal do očí, pak odtrhl pohled a dal se do otevírání vína. Díkybohu, že ho přinesl, jinak by mi do očí čučel ještě teď.

"Bílé, suché, přesně podle tvého gusta," podal mi sklenici a my si přiťukli.

Pomalu jsem upila a pak se zadívala někam do pryč.

"Nezajímá tě, proč jsem v tuhle hodinu, v tomhle počasí a v tomhle stavu tady?" zeptala jsem se po chvíli.

Dylan mi beze slova podal svůj mobil, na jehož obrazovce se skvěla fotka. Mlčky jsem se na ni dívala a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích.

 Mlčky jsem se na ni dívala a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

"Jak to...?"

"Je toho plný internet," pokrčil Dylan rameny a podal mi kapesník, "došlo mi to."

"Díky," vzlykla jsem.

"Víš, mám pocit, že se kvůli němu zbytečně trápíš," začal Dylan opatrně, "chápeš, on... On je teď prostě Někdo. Pan celebrita. Chodí se Selenou, která je královnou instagramu. Pohybuje se v kruhu lidí, kteří hýbou světem. A ti se nestarají o lidi, jako jsme my."

"To není pravda!" protestovala jsem, i když jsem někde v duchu cítila, že je to přesně tak.

Jenom jsem si nechtěla připustit, že se Niall stal jedním z nich.

Stalker (Niall Horan) CZ ✅Kde žijí příběhy. Začni objevovat