Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 62- "I know i can't make you love me."

Krásný večer (jak jenom nedělní večer může být krásný :D) vám všem, jak jsem slíbila, posílám další díl a doufám, že se vám bude líbit ;) tentokrát je o něco delší a je v něm nacpáno tolik informací, že se sama divím, že se tam všechny vešly :D

Enjoy xx

"Jessico," poškrábal se Dylan na hlavě, "kolikrát ti zavolal? Kolikrát ti řekl, že mu chybíš? Je pryč, tak se s tím smiř! Já tě miluju a nechci, aby ses takhle trápila!"  

"Ty mě co?" vykulila jsem oči.

"P-promiň," vykoktal a zvedl se ze sedačky, "tohle jsem původně říct nechtěl."

"Víš, Dyle," začala jsem, "Já ne..."

Dylan mě přerušil. "Já vím. Neboj, nedělám si žádné naděje, že bys mě taky milovala."

Po jeho slovech mi spadl kámen ze srdce. "Díkybohu. Mám tě moc ráda, Dyle,  a neskutečně si vážím tvé podpory a toho,  že za tebou můžu s čímkoliv přijít. I když... teď jsem to asi dělat neměla."

"Dělat co?" nadzvedl Dylan obočí, "přijít ke mně domů? Zlato, dal bych za to všechno, abys chodila častěji. Všechno. Jsem to ale zoufalec, co?" uchechtl se.

"Ty? Zoufalec? Podívej se na mě," ušklíbla jsem se, "vždyť já nedokážu přestat milovat někoho, kdo na mě dávno zapomněl."

Dobře, snažila jsem se alespoň vypadat v pohodě, ale upřímně, nikdy jsem nebyla dobrá lhářka. Po tvářích se mi znovu začaly kutálet slzy jako hráchy. Dylan si mě přitáhl blíž k sobě a políbil mě na čelo.

"Promiň," vzlykla jsem. Proč jsem prostě nedokázala zapomenout tak, jak to udělal On?

"To je v pořádku," hladil mě po zádech Dylan.

"Jess?" vyrušil mě z přemýšlení.

"Hm?"

"Vím, že jsi na něj myslela, když jsi mě tenkrát políbila."

"Já..." otočila jsem se na něj. V jeho velkých, tmavých očích se zračilo něco jako smutek, ale také pochopení a já se rozhodla nezapírat.

"Jo," přesvědčila jsem, "ale... Jak to můžeš všechno vědět? Jak víš, co cítím, na co myslím a co prožívám?"

"Taky miluju někoho, koho nikdy nebudu mít," řekl a podíval se na mě pohledem, ze kterého čišelo tolik emocí, že jsem si byla víc než jistá, že by skočil do ohně, kdybych ho o to požádala. A to mě děsilo, protože jsem sama moc dobře věděla, jak taková láska bolí. A já Dylanovi nechtěla ubližovat.

Tehdy se místností rozezvučel Dylanův mobil.

"Promiň," vymumlal, pustil mě a natáhl se pro mobil, "to je El."

"El?" nadzvedla jsem obočí.

Dylan pokrčil rameny a zvedl telefon. "Haló? Čau. Jo, je u mě, buď v klidu, vybil se jí mobil. Co? No...jo."

Pak bylo chvíli ticho a já viděla, jak Dylan znervózněl.

"Uklidni se, El! Přišla za mnou, jasný?! Ne! Za co mě sakra máš?! Cože?! Ne! Nebudu jí dávat žádné falešné naděje! Mluvila jsi s kým? No to si děláš prdel! Ne! Ne, ne ne! Řekni si jí to sama. Já s tím nechci mít nic společného. Čau." ukončil hovor a s frustrovaným povzdechem se svalil zpátky vedle mě.

"Co se děje?" zeptala jsem se opatrně.

"Zeptej se El, vysvětlí ti to líp," řekl, vstal ze sedačky a vyšel z místnosti.