Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 50- "Welcome home."

Hello there! Zdravím všechny příznivce této fantasmagorie (což je můj oficiální název pro fanfiction) a posílám další díl :)

Dnes už oficiálně vím, jak a v kolika dílech povídka skončí, ale nic vám nebudu prozrazovat, protože bych vás ochudila o překvapení a tak dále. Jen vám můžu říct, že ještě několik týdnů budete mít co číst (potom samozřejmě taky- chystám dvě nové povídky a korekturu+ dopsání těch starších :)

Takže ať se vám líbí,

Enjoy xx

Koukala jsem z auta ven na noční Londýn a nemohla se zbavit onoho svíravého pocitu v břiše. Ulicemi proudily davy lidí, nad námi se tyčily londýnské mrakodrapy a všude bylo plno světel a zvuků a já se najednou cítila tak maličká a nepatrná! Zastesklo se mi po Dublinu a na chvíli jsem zalitovala svého rozhodnutí přestěhovat se sem. Co nás to jen s Niallem napadlo?! Bydlet tady?! Nikdy! Teď jsem tady jenom na chvíli, uklidňovala jsem se.

"Jsme na místě!" vyrušil mě z přemýšlení hlas Jesy. Vysedla jsem tedy z auta a údivem zůstala stát.

"Páni," vydechla jsem.

"Tohle je..."

"The Shard, nejvyšší budova v Evropě, já vím," skočila jsem tátovi do řeči a ten se zarazil.

"Byli jste tady... S Niallem?"

"Ne," hlesla jsem a cítila, jak se mi sevřel krk, "jenom...mi o něm povídal."

"Tak půjdeme?" usmála se na nás Jesy a vydala se směrem k Shardu.

Táta se na mě trochu nervózně usmál a vydal se za Jesy. Já je oba následovala.

Mlčky jsme vešli do výtahu a Jesy zmáčkla příslušné tlačítko hlásící, že jedeme na 31. patro.

"Je to pěkně vysoko," usmála se.

Já jenom přikývla a pak se ve výtahu rozhostilo ticho. Viděla jsem, že i táta, i Jesy jsou celkem nervózní a neví, co říct nebo jak se chovat. Nedivila jsem se jim. Nevěděli, co se stalo, ale zrovna jsem vážně neměla chuť jim cokoliv vysvětlovat a znovu se pitvat v tom, co mi do teď nedávalo spát.

Když se výtah ve třicátém prvním patře zastavil, oba si viditelně oddechli a vylezli z výtahu dřív, než bys řekl Popokatepetl. Já se pomalu táhla za nimi a na přivítání číšníka jsem jenom kývla hlavou.  Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale ani jsem neměla chuť být extra zdvořilá.

Jesy i táta se posadili ke stolu u okna a když jsem přišla blíž, oněměla jsem.

"Páni," vydechla jsem úžasem a opřela se o sklo, "to je nádhera!"

"Je tu ten nejkrásnější výhled na Londýn." řekl táta a já mu musela dát za pravdu. Viděla jsem odtud úplně všechno. Kousek dál házel nafialovělé odlesky rozsvícený Tower Bridge, vedle úřední budovy London City, na druhé straně Canary Wharf a někde v dálce jsem rozpoznala London Eye. Tehdy mou myslí přelétla vzpomínka na Silvestr a znovu mě bodlo u srdce. Silou vůle jsem zatlačila slzy, které se mi draly do očí a posadila se ke stolu.

Nepamatuju si, o čem jsme u večeře mluvili a co jsem vlastně jedla. Celý večer jsem totiž zasněným pohledem koukala ven na to množství světel a vzpomínala na chvíle, kdy jsem byla v Londýně naposledy. Přála bych si vrátit čas a prožít ty dva dny znovu. Všechny chvíle strávené v Niallově náručí, každé jeho slovo a úsměv, to všechno jsem teď viděla před sebou a nevědomky se usmívala.

"Jess, vnímáš?" vyrušil mě ze zamyšlení tátův hlas.

"Uhm, jo promiň," vymumlala jsem a dala se do jídla.

"Vítej doma," usmála se na mě Jesy, když otevřela dveře příjemného, sympaticky vypadajícího domu v Notting Hill.

"Díky," vykouzlila jsem na tváři pokus o úsměv a vešla dovnitř.

Dům nebyl ani velký, ani malý. Dole byl obývací pokoj propojený s kuchyní a velká koupelna a když jsem vešla nahoru, mým očím se ukázaly čtvery dveře. První vedly do ložnice, druhé do koupelny a když Jesy otevřela třetí, mým očím se ukázal nádherný, růžově vymalovaný pokojík s dětskou postýlkou u stěny a tmavě hnědými skříňkami u okna.

"Tohle je pokojík pro Katie," usmála se Jesy šťastně.

"Těšíš se, viď?" otočila jsem hlavu a věnovala jí úsměv, tentokrát se mi nejspíš povedl.

"Strašně moc," přikývla Jesy a otevřela poslední dveře na patře.

Vešly jsme do poloprázdného, studeného pokoje. Přesně jako moje srdce, napadlo mě.

"Nevěděli jsme, jakou barvou to tu vymalovat, co máš ráda a jakou máš představu o tom, jak by měl vypadat tvůj pokoj, takže jsme to nechali tak. Kdybys chtěla koupit barvu, nějaký nábytek nebo doplňky, stačí říct. A to se týká všeho, ne jenom pokoje. Jsme tu pro tebe."

"Díky, Jesy," usmála jsem se ještě jednou a když vycouvala z pokoje s přáním hezké noci, zavřela jsem dveře a hodila sebou o postel. Fajn, tak tohle bude všechno, jenom ne hezká noc. Kritickým okem jsem přejela pokoj a povzdechla si. Jestli tohle někdy bude vypadat přívětivě, tak to bude zázrak.

S heknutím jsem se vyhrabala z postele a přešla k hromadě zavazadel nakupených na hromadě. Dneska se mi to vážně moc vybalovat nechtělo, a tak jsem jenom vytáhla z kabelky mobil a vytočila číslo Ann.

"No to je dost, že ses ozvala," vybafla na mě místo pozdravu.

"Promiň, byli jsme na večeři," ušklíbla jsem se.

"Fajn, tak povídej, jaký je Londýn?"

"Rušný," pokrčila jsem rameny, jako by mě mohla Ann vidět.

"No to je mi novinka," uchechtla se Ann a než stihla pokračovat, zastavila jsem ji.

"Víc jsem toho fakt nestihla. Tma a dvouhodinová večeře mi daly celkem zabrat. No a co je nového v Dublinu za těch deset hodin, co tam nejsem?"

Na druhé straně se rozhostilo ticho.

"Ann? Jsi tam?"

"Jo. No... dneska se na tebe ve škole ptal Niall," skoro zašeptala.

"Jo, tak ho pozdr... Cože?!"