Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 49- "I wanna get outta here."

Hi guys, wow, tenhle příběh je právě na 3. místě v žebříčku fanfiction! WOW!!! Děkuju vám moc, bez vás by se tohle nikdy nestalo xx

Posílám vám další díl (vím, že je takový "o ničem", ale je pro děj moc důležitý) a frčím na víkend do Brna, tak snad se vám to bude líbit (pusťte si k tomu Walking In The Wind) ;)

Enjoy xx

Jak týdny postupovaly, postupoval i Xfactor a postupoval i Niall, teď už se čtyřmi dalšími kluky. Přála jsem jim výhru, ale na druhou stranu jsem nechtěla nic jiného, než aby už vypadli a Niall se vrátil.

Ve škole to bylo čím dál horší. Nevím, kdo si to domyslel, přeřekl se nebo jenom drbal, ale nějak se to o mně a Niallovi rozneslo a já tak slyšela naše jména ve všech stran a ve všech pádech. Všichni mě buď litovali nebo se radovali, ale já je vnímala jako za skleněnou stěnou, všechno ke mně přicházelo z dálky. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl stesk po Niallovi.

Nicol využívala každé situace, aby si mohla rýpnout. Dokud měla blbé a otravné kecy jenom o mně, dalo se to vydržet, ale ve chvíli, kdy začala komentovat Nialla, měla jsem dost a utíkala pryč ze třídy. Kdysi bych jí vrátila úder a mít jej u sebe, určitě bych věděla, jak ji poslat do pryč, ale teď jsem na to vážně neměla sílu. Všem svým přátelům jsem se vzdalovala a jen sledovala jejich nešťastné obličeje. U Horanových jsem nebyla ani nepamatuju; všechno mi tam moc připomínalo Nialla a to já nechtěla.

S napětím jsem sledovala každý Niallův pohyb v Xfactoru. Neušel mi žádný z jeho úsměvů, žádný zvuk jeho kytary nebo hlasu. Posílala jsem mu hlasy, načež jsem toho při každém dalším postupu litovala. A čím blíž finále, tím víc jsem byla 'roztrhnutá' na dvě strany. Když Niall a jeho banda došli do finále, obrečela jsem to. Nevím, jestli to bylo víc tím, jak jsem na něj byla pyšná a nebo tím, že jsem si uvědomila, že i kdyby se vrátil, nikdy to už nebude jako dřív. Byl teď slavný a zajímali se o něj hudební producenti, média a neskutečné množství holek. Žil svůj sen a já mu to přála, i když to mé už tak zničené srdce trhalo na kousky.

"Lidé přicházejí a odcházejí. Jedni jsou určeni pro jednu kapitolu našeho života, jiní mají svou roli v celé knize." vzpomněla jsem si na slova Maury. Měla pravdu, ostatně jako vždy.

Jenže netušila, co se ve mně odehrává. A já věděla, že už tady nemůžu zůstat. Ne, když nedokážu volně dýchat, ne když jej vidím na každém kroku, ne když mi jej připomíná každá hloupá věc, místo a situace.

Tehdy jsem seděla na parapetu okna v kuchyni s hrnkem horkého čaje v ruce a vyhlížela ven na zamračenou oblohu a proudy deště padající k zemi. Kdysi jsem takové počasí nesnášela a nadávala, proč jsem se musela narodit zrovna v Irsku, ale poslední dobou bylo škaredé počasí jediným mým společníkem. Nechala jsem myšlenky volně plynout. Věděla jsem, že na něj budu myslet tak nebo tak, tak proč se namáhat a snažit si vmluvit opak? Jeho nepřítomnost se stávala nesnesitelnou a tak jsem se rozhodla a vytočila číslo, které v mém mobilu už víc než pět let zabíralo skoro zbytečně prostor. Teď mi ale jako zbytečné vůbec nepřipadalo.

"Jess?" ozvalo se v telefonu překvapeně.

"Ahoj tati," vydechla jsem, "můžu... Mohla bych se k tobě nastěhovat?"

Na druhé straně zavládlo překvapené ticho. "Ty se chceš nastěhovat do Londýna?"

"Ano, přesně tohle chci."

"Uvědomuješ si, že přijdeš o všechny kamarády, školu a všechno, co je ti důvěrně známé?"

"Já vím, tati. Chci odtud pryč a neptej se, proč," zašeptala jsem.

"Dobře," slyšela jsem, že se taťka na druhé straně usmál, "v kolik tě mám vyzvednout na letišti?"

"Dám ti vědět," usmála jsem se a zavěsila.

To bylo před měsícem. Teď jsem seděla v letadle, v uších sluchátka a koukala z okna na zelená pole Walesu a jihozápadní Anglie. Možná by se mi mělo stýskat po Dublinu a všem, co jsem tam nechala, ale celý život jsem zastávala názor, že "home is where your heart is." A v Dublinu to rozhodně nebylo. Ne od doby, kdy Niall odešel.

O chvíli později jsme přistáli na Heathrow. Se dvěma obrovskými, k prasknutí nacpanými kufry jsem se dovlékla do haly a začala se rozhlížet po tátovi. Bylo tady neskutečné množství lidí, všichni na sebe volali asi stem různých jazyků a mně se z toho točila hlava.

"Jess!" uslyšela jsem své jméno a otočila se za hlasem.

"Tati!"

Jak mi jenom kufry dovolily, rozběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče.

"Vítej v Londýně," zazubil se.

"Díky," usmála jsem se a zabloudila pohledem za tátovo rameno. Stála tam sympatická brunetka s úsměvem na tváři a těhotenským bříškem a já musela uznat, že je moc hezká.

"Tohle je Jesy," představil mi ji táta, "a tohle je Katie," pohladil Jesy po břiše a ta se šťastně usmála, "a tohle je moje nějak moc rychle dospělá dcera Jessica." to patřilo mně.

"Ráda tě poznávám," podala mi ruku Jesy a já ji přijala.

"Jessica."

"Tak, co bys řekla na uvítací večeři na místě, které je naprosto výjimečné a jediné svým způsobem?" mrkl na mě táta.

"Jo, to zní skvěle," přikývla jsem, vzala jeden kufr, táta druhý a všichni jsme se vydali ven z letištní haly. Všechno jsme naskládali do auta a vydali se do centra.