Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 42- "Is it too late now to say sorry?"

Hello everybody! Další díl je tu! Mám takový dojem, že mě teď budete všichni nenávidět, ale řekněme, že jednou to přijít muselo. Jaký by měla jinak povídka smysl? ;)

Doufám, že i přesto na mě a Stalkera nezanevřete, protože jak jinak byste se dozvěděli, jak to dopadne? ;)

Doporučuji si k tomu pustit Love You Goodbye pro navození lepší atmosféry ;)

Enjoy xx

Měla jsem normálně vejít dovnitř, ale na to jsem byla moc zvědavá. Zůstala jsem tedy za pootevřenými dveřmi a skoro nedýchala.

"A ty jsi v tom byla nevinně, hm?! Hele, já nemůžu za to, že ti to prostě nevyšlo," slyšela jsem Nialla nervózně přecházet sem a tam po pokoji, "byl to risk a tys to věděla. Tobě nevyšel, mně ano. Ale já se vážně nebudu omlouvat za to, že jsem šťastný, zvlášť tobě."

Pak bylo zase na chvíli ticho. Už jsem chtěla vejít dovnitř, když se Niall znovu ozval.

"Ty jsi tak ubohá, Nicol. Kdybych to věděl dřív, neudělám nic z toho, co jsem udělal. Nikdy nezvolím tak drastické prostředky, abych Jessicu získal a nikdy mě nenapadne fingovaná nevěra a kdyby se to už stalo, nikdy nedovolím, aby to Jess viděla..."

Sklenka z vodou mi vyklouzla z ruky a s hlasitým prasknutím se roztříštila na tisíce kousků. Stejně jako moje srdce.

V pokoji se rozhostilo ticho. Niall pár kroky přešel ke dveřím, otevřel je a stanul přede mnou. Když viděl můj vyděšený výraz, chytl se za hlavu a promnul si oči.

"Jess, já, já... Chtěl jsem ti to říct." vykoktal.

Stála jsem na místě a sledovala Niallův nešťastný pohled. Cítila jsem se jako v transu, jako by všechno ke mně přicházelo z dálky, jako by se všechno odehrávalo za hradbou, která se najednou mezi mnou a Niallem vytvořila. Nechtěla jsem věřit, že to, co jsem právě slyšela, může být pravda. Srdce mi v hrudi bilo tak divoce, až jsem měla strach, že mě ten tlak roztrhá. Věděla jsem, že už tu nemůžu zůstat ani vteřinu.

Protáhla jsem se kolem Nialla a vešla do pokoje. Posbírala jsem kousky svého oblečení a začala se oblékat.

"Jess, řekni něco..." promluvil Niall a já uslyšela zoufalství v jeho hlase. Vzala jsem mobil z nočního stolku a otočila se na něj.

"Co mám říct?" ozvala jsem se a skoro se lekla chraplavého tónu svého hlasu.

"Já nevím," hlesl Niall, "cokoliv... Křič na mě, nadávej, bij mě, jenom prosím nemlč."

"Nemám co říct," řekla jsem a oblékla si svetr. Bylo to něco jako automatický pohyb, možná instinkt, protože já absolutně nedokázala ovládat své tělo a myšlenky. Jela jsem na nějaký nouzový režim a neměla tušení, jak dlouho ještě bude fungovat, ale bylo mi to jedno.

"Nemáš co říct?!" vyjekl Niall, "Po čtyřech měsících vztahu nemáš co říct?! Já tě miluju, Jessico, co na tom nechápeš?!"

Při slovech 'miluju' jsem sebou trhla, jako bych se probrala z transu, ve kterém jsem se ocitla. Jako by praskly hradby sebeovládání.

"Už nikdy to neříkej, Nialle. Je to všechno jenom lež," zašeptala jsem. Po tváři se mi skutálela první slza. Zvedla jsem tašku a vyběhla z pokoje, obloukem se vyhnula střepům z rozbité sklenice a seběhla po schodech dolů.

Niall běžel za mnou. "Ne, není! Všechno tohle jsem udělal jenom proto, že mi na tobě záleží! Chtěl jsem, abys byla šťastná!"

Já se otočila a setkala se s pohledem jeho očí, ve kterých se zračila emoce, kterou jsem nedokázala identifikovat.

"Máš pocit, že bych teď byla šťastná?" zašeptala jsem a cítila, jak se mi po tvářích koulí další slzy.

"Ne," hlesl Niall, "protože... Protože se to všechno pokazilo. Ale předtím... Předtím jsi šťastná byla, nebo snad ne?"

"Já ti nevím, Nialle," povzdechla jsem si, "všechno to byla jenom iluze a lež. Nicol měla pravdu. Jste všichni stejní a jde vám jenom o jedno."

"To není pravda!" zavolal.

"Není?! Tak proč ses vyspal s Nicol?!" křičela jsem už taky.

"Nespal jsem s ní!"

"Nicol říkala něco jiného!"

Niall na mě koukal, jako by nevěřil tomu, co jsem právě řekla. "Je smutné, že své nepřítelkyni věříš víc než někomu, kdo tě miluje víc než sebe sama," vyšeptal a já sledovala, jak se mu oči plní slzami.

"Jo, to je pravda," zašeptala jsem, "ale donutil jsi mě k tomu ty sám."

"Je teď moc pozdě na to, abych se ti omluvil?" zvedl ke mně své uslzené oči.

"Musím... musím už jít," vydechla jsem a po tvářích se mi skutálelo několik neposlušných slz, "potřebuju trochu času."

"Jess," vychraptěl Niall, "prosím..."

"Musím jít," zopakovala jsem, "sbohem."

Otevřela jsem dveře a vyšla ven. Pršelo. Skvěle, pomyslela jsem si s notnou dávkou ironie, dneska je vážně úžasný den. Seběhla jsem po schodech na ulici.

"Jess!" zavolal za mnou Niall a já se otočila. "Miluju tě."

Chtěla jsem mu to říct. Chtěla jsem mu říct, že ho miluju víc, než si dokáže představit, ale přesně tohle byl důvod, proč jsem teď odcházela. Milovala jsem ho tak moc, že jsem mu bezmezně věřila. Věřila jsem, že by mě nikdy nepodvedl. A to byla chyba.

Beze slova jsem se otočila a vydala se domů. Cítila jsem Niallův pohled zabodnutý do mých zad, ale neslyšela jsem už nic kromě zběsilého tlukotu mého srdce a šumu deště. Niall pochopil, že mé rozhodnutí nezmění.

Na konci ulice jsem se zastavila a otočila. Ještě pořád stál ve dveřích. Po tvářích mi sklouzly další slzy.

"Miluju tě," zašeptala jsem neslyšně a zmizela ve tmě.