Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 41- "I promise."

Hello everybody! Další díl je tady a s ním pokračuje příběh Jessicy a Nialla. Původně jsem vám chtěla moc a moc poděkovat za 20K reads, ale jak tak koukám, tak je to teď blíž těm 21K, takže... děkuju vám mockrát za vaši neskutečnou podporu, bez které by moje psaní nemělo smysl a nejspíš by mě ani tak nebavilo. Moc si vaší podpory vážím a mám vás všechny moc ráda :)

Jinak na blogu (theflyingwatermelon.blogspot.com -odkaz je i v popisku na mém profilu) přibyl nový článek, tak určitě můžete mrknout, stejně jako na můj instagram (@itsmikyhere), kde můžete i hodit follow, budu ráda :)

Toť vše, mějte se krásně!

Enjoy xx

"Vítej u nás," pronesl Niall, když odemkl dveře jejich domu.

"Díky, už jsem tu dlouho nebyla," uchechtla jsem se, narážejíc na skutečnost, že se tady jenom před pár dny odehrávala moje narozeninová oslava.

"Taky si myslím," mrkl na mě a vydal se do kuchyně.

Já jej následovala. "Máš nějakou konkrétní představu o tom, co chceš vařit?"

"Mám, včera jsme byli s mamkou nakupovat," otevřel Niall ledničku a začal z ní vytahovat různé ingredience.

"Nakupujete celkem často, jak tak koukám," uchechtla jsem se.

Niall pokrčil rameny. "Velká spotřeba."

Svůj pohled jsem zamířila na pult plný jídla. Kuřecí maso, plno zeleniny a krabice.

"Tortilly?" nadzvedla jsem víko.

"Příště ti udělám domácí, ale dneska na to nemáme tolik času," pousmál se, "takže já se dám do masa a ty můžeš třeba krájet zeleninu."

"To je nuda," ušklíbla jsem se a natáhla se do skříňky pro talíře.

Niall se pousmál. "Ve sklepě je víno a kde jsou sklenky, víš."

"Jistě, pane šéfkuchaři," natáhla jsem se na špičky a přitiskla svoje rty na ty jeho. Potom jsem se odtáhla a odplula do obýváku. Věděla jsem moc dobře, ve kterém šuplíku schovává Maura ubrousky a svíčky. Naaranžovala jsem je na stůl, stejně jako talíře a sklenice na víno a doběhla do sklepa pro víno samotné. Tohle vypadalo na velkou, romantickou večeři.

"Tady to voní," neubránila jsem se pochvale, když mě po návratu do kuchyně do nosu udeřila vůně dušeného masa a zeleniny, "myslím, že už vím, kdo z nás dvou bude jednou vařit."

"S radostí," otočil se Niall od sporáku a když zmerčil nachystaný stůl, usmál se. "Ale servírovat bude někdo jiný."

"Fajn," posadila jsem se ke stolu.

"Takže... na co si připijeme?" naklonila jsem tázavě hlavu, když se Niall posadil.

"Na nás. Abychom byli pořád takhle šťastni," usmál se a cinkl svou skleničkou o tu mou.

Potom jsme se dali do jídla a s jistotou můžu říct, že něco tak dobrého jsem v životě nejedla. Když jsem skončila, rezignovaně jsem od sebe odstrčila talíř.

"Jestli budeš vařit pořád takhle dobře, tak za chvíli budu vážit dvě stě kilo," povzdechla jsem si.

"Alespoň bude víc co milovat," zazubil se Ni a zvedl se od stolu, že poklidí.

"Počkej," vyhrkla jsem a vstala od stolu. Přece ho nenechám mě obsluhovat.

"Jenom seď, já to poklidím."

"Jistě, to bych měla těch dvě stě brzy," vyplázla jsem na něj jazyk a uklidila svůj talíř do myčky, "a nemyslím si, že bych se ti tak líbila."

"Jess," pohladil mě Niall po ruce, "líbila by ses mi i kdybys měla tři sta kilo, byla plešatá a bez zubů. Láska není o tom, jak vypadáš, ale o tom, jak nádhernou duši máš. A ta tvoje je ta nejnádhernější, jakou jsem kdy viděl."

Zatímco mluvil, cítila jsem, jak mi hoří tváře. Uvědomovala jsem si, jak výjimečného kluka mi Bůh nebo osud nebo cokoli, čemu kdo věří, poslal do cesty. Vnímala jsem něhu, se kterou se na mě díval a lásku, kterou mi denně prokazoval každým svým gestem a znova se mě zmocnil pocit, že si tak úžasného kluka snad ani nezasloužím.

"To je důvod, proč tě miluju," pohladil mě po tváři a přitiskl své rty na ty mé. Byly měkké a teplé a mně se po celém těle rozlilo teplo. Nebylo to jako když mě políbil poprvé, teď byl jeho polibek naléhavější, vášnivější. Chytl mě kolem pasu a posadil na kuchyňskou linku, potom mě znovu políbil.

"Nepůjdeme nahoru?" pousmála jsem se.

"Ten nápad se mi líbí víc, než si myslíš," mrkl na mě, "protože i když jsem se zamiloval do tvé duše, tvému tělu se nedá odolat."

Bylo to krásné. S Niallem vždycky.

Ležela jsem přitisknutá na jeho nahé hrudi a poslouchala zběsilý tlukot jeho srdce. Niall mě hladil po nahých zádech a když si všiml, že omylem odhrnul peřinu moc nízko, přitáhl mě k sobě ještě o něco blíž a přikryl mě.

"Ni?"

"Hm?"

"Slib mi, že na mě v Xfactoru nezapomeneš," zašeptala jsem.

"Zlato... Jak tě tohle mohlo vůbec napadnout? Zapomenout na tebe by bylo jako zahodit všechno, co jsem kdy hledal."

"Sláva často lidi změní," namítla jsem.

"Spíš odhaluje pravý charakter," pousmál se. "Navíc je dost nepravděpodobné, že zrovna já se stanu slavným, jde mi jenom o to zjistit, jestli na to mám, jestli za něco stojím. Pak se k tobě vrátím a až dokončíme školu, koupíme si dům v Londýně a přestěhujeme se."

"Slibuješ?" nastavila jsem malíček.

"Slibuju," propletl Niall svůj malíček s tím mým a políbil mě na čele.

"Dobře," usmála jsem se a vyhrabala se z postele s tím, že si dojdu pro vodu.

Nahodila jsem na sebe alespoň nějaké prádlo pro případ, že by už Niallovi rodiče byli doma, seběhla do kuchyně a nepustila si sklenku vodou. Opřela jsem se o pult a nechala studenou tekutinu zchladit mé rozpálené tělo. Můj pohled zabloudil k jedné z mnoha fotografií připevněných na ledničce a já se usmála. Stáli jsme na ní s Niallem na Westminster Bridge v Londýně, drželi se za ruce a usmívali se jako sluníčka na hnoji. Fotil nás nějaký turista bůhví odkud, ani nám nerozuměl, ale fotka se mu povedla.

Zhasla jsem světlo v kuchyni a opatrně, abych vodu nerozlila, se vydala zpátky nahoru. Když už jsem byla za dveřmi, uslyšela jsem Niallův rozčilený hlas.