Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 55- "You guys were together."

Helou loves! Je tady pátek a s ním další díl. Kdo se těšil? ;)

300 followers? Wow! Děkuju mockrát! Moc si vaší podpory vážím. 💕

Teď už nezbývá říct než...

Enjoy xx

Kývali jsme se s Dylanem do rytmu hudby a já koukala přes jeho rameno někam do pryč.

"Jess?"

"Hm?"

"Jsem rád, že jsi tu. Víš, všiml jsem si tě hned, když jsi vešla do třídy a..."

"Co si myslíš o Eleanor?" skočila jsem mu do řeči. Nelíbilo se mi, jakým směrem tenhle rozhovor směřoval.

"Uhm, co?" zarazil se Dylan, "Eleanor? Je hezká, je milá a chytrá, kdysi se mi líbila, ale nic z toho nebylo. Je trochu... Nepřístupná."

"Vážně?" nadzvedla jsem obočí.

Dylan přikývl. "Nikomu se nesvěřuje a nikdo ve třídě neví nic o jejím soukromém životě."

"To není možný," zavrtěla jsem hlavou, "vždyť já o ní vím skoro všechno."

"Tak to jsi výjimka. Asi v tobě spatřila spřízněnou duši něco tak něco," mrkl na mě.

Písnička skončila a místnosti se rozlehly první tóny té další. Hrála sotva dvě vteřiny, ale já už poznala, o kterou se jedná a stuhla jsem v pohybu.

"Copak, nemáš ráda One Direction? Holky tuhle písničku zbožňují," usmál se Dylan.

"Já... Nevadí mi, jenom... Nech to plavat," mávla jsem nad tím rukou a Dylan se zamračil.

"To je to tak tajné?"

"Spíš hodně osobní, promiň. Známe se týden, nemám zrovna chuť vykládat ti o mých soukromých záležitostech..." pokrčila jsem rameny.

"Co může být na One Direction tak osobního? Spala jsi s Harrym Stylesem nebo tak?" uchechtl se.

Nemohla jsem se na něj zlobit. Nevěděl to. Přesto jsem měla pocit, že za chvíli vybuchnu.

"Ne, s Harrym ne," vymumlala jsem, vymanila se z Dylanova náručí a vyběhla ven, před dům.

"Jess, počkej!" volal na mě, ale já jej neposlouchala.

Opřela jsem se o studenou zeď domu a snažila se zhluboka dýchat. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy a srdce divoce tluče. Skončí tohle někdy?! Budu vůbec někdy schopná na Něj nemyslet?!

"Jess?" objevil se vedle mě Dylan, "Já...nevím, co je špatně, ale omlouvám se, já... Tys plakala?" zarazil se.

"To je dobrý, Dyle," otřela jsem si slzy z tváří a věnovala mu chabý úsměv.

"Není! Kvůli mně pláčeš..."

"Ne, není to kvůli tobě," přerušila jsem ho, "jenom..."

Nevěděla jsem, jestli mu to mám říct. Co když mě odsoudí? Záleží mi na tom vůbec? Chci, aby to věděl? Samozřejmě, že nechci! Ale už vůbec nechci, aby o něm přede mnou mluvil a aby si myslel, že proti němu něco mám.

"Tak fajn," povzdechla jsem si, "nebyl to Harry, ale Niall."

"Co?" nadzvedl Dylan obočí. A pak mu to došlo. "Tys... Spala s Niallem Horanem?!" vyjekl.

"Pššt!" sykla jsem. "O to tu nejde... Jde o to, co jsem k němu cítila a pořád cítím."

Dylanovi se v očích mihla jiskra pochopení. "Byli jste spolu," spíš konstatoval než se ptal a já přikývla.

"Byli, než se to pokazilo."

"Kdy?"

"Asi v polovině ledna. Ale bolí to, jako by to bylo včera..." zlomil se mi hlas a já tlumeně vzlykla.

"Pojď sem," rozevřel Dylan náruč a já do ní s vděčností vklouzla.

Už strašně dlouho mi takové objetí chybělo. Ani zdaleka nebylo jako Niallovo, to ne, ale bylo to opravdové objetí. Dylan navíc hezky voněl a měl vypracované ruce i hruď a já cítila tlukot jeho srdce. Pomalu jsem se uklidňovala.

"Nechtěla bys někdy po škole zajít na pizzu nebo tak?" navrhl nesměle, když jsem se od něj odtáhla.

"Dyle, já..."

"Já vím," přerušil mě, "vím, co chceš říct. Že teď nemáš náladu na nějaké nové vztahy, ale...fajn, dobře, budu upřímný," poškrábal se na zátylku, "líbíš se mi od chvíle, kdy jsi vešla do naší třídy a už tehdy mě napadlo, že bych tě chtěl lépe poznat. A to pořád platí, spíš to ve mně ještě roste. Nechci na tebe tlačit, vlastně nechci vůbec nic, jenom abychom mohli být kamarádi. Nech mě domluvit," zastavil mě, když si všiml, že se nadechuju k odpovědi, "potřebuješ rozptýlení. Potřebuješ něco dělat a nemyslet na to, nemyslet na něj. Chci ti s tím pomoct, protože mě bolí, když vidím, že se trápíš. Vtipné, že? A třeba potom..."

"Fajn," souhlasila jsem poraženě. Měl pravdu a já to věděla.

"Fajn? Takže jsme teď kámoši?" usmál se.

"Jo. Kámoši," přikývla jsem.

Zábava uvnitř byla v plném proudu, domem se ozýval smích, hovor i hudba.

"Jess, tady jsi!" objevila se Eleanor, "není mi moc dobře, asi půjdu domů. Ale ty klidně zůstaň, vidím, že se dobře bavíš," mrkla na Dylana.

"Ne, já půjdu," rozhodla jsem se.

"Nechcete odvézt? Je pozdě a je to daleko," nabídl se Dylan.

"Je deset a metro pořád funguje," namítla El, ale Dylan rázně zavrtěl hlavou.

"Nenechám vás v noci jet metrem."

"Tak dobře," souhlasila El a já přikývla.

Nasedly jsme tedy k Dylanovi do auta a ten se rozjel směrem k Notting Hill. Po celou cestu v autě panovalo ticho. Byli jsme unavení a já navíc přemýšlela nad vším, co mi Dylan dneska řekl. Měl pravdu. Vážně bych se už měla posunout.

Jenže já věděla, že se to nestane. Ne, dokud je tady nějaká šance.