Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 56- "He was here."

Hello my dears! Posílám další díl a doufám, že se vám bude líbít ;)

Enjoy xx

"Trvalo ti to," zazubil se na mě Dylan, když jsem vyšla ze třídy.

"Jestli se se mnou chceš kamarádit, tak si na to budeš muset zvyknout," ušklíbla jsem se, zabouchla skřínku a vydala se ven ze školy. 

"Tak kam půjdeme?" dohnal mě Dylan.

Já pokrčila rameny. "Ty rozhodni."

"Fajn. Vzhledem k tomu, že se oběd moc nedal jíst, bych navrhoval pizzu."

"To beru," usmála jsem se.

Abych byla upřímná, nikam se mi nechtělo. Nešlo o to, že to byl Dylan, ale...dobře, přesně o to šlo. Cítila jsem se hloupě, protože on se přece ke mně choval moc hezky a já...já měla chuť utéct. Možná to bylo tím, že mi řekl, že se mu líbím, možná tím, že jsem od doby, co jsme se rozešli s Niallem, nikde nebyla, možná tím, že se mi dneska vážně nikam nechtělo, ale každopádně jsem dneska nebyla ve své kůži. Jaká ironie. Ve své kůži jsem už nebyla pěkně dlouho.

"Posloucháš mě, Jess?" vyrval mě z přemýšlení Dylanův hlas.

"Já..uhm, promiň, cos říkal?"

"Ptal jsem se tě, kam na tu pizzu."

"Je mi to jedno," pokrčila jsem rameny, "stejně to tu neznám."

"Fajn, tak pojď," vzal mě Dylan za ruku a zatáhl do nejbližší restaurace, která byla jen přes cestu od místa, kde jsme se právě nacházeli.

"Takže, řekni mi něco o sobě," začal, když jsme si objednali.

Já protočila očima. "Proč všechny nepříjemné rozhovory začínají takhle?"

"Je ti to nepříjemné?" zarazil se Dylan. "Tak to se omlouvám. Já...myslel jsem si, že to holky mají rády."

"Možná," pokrčila jsem rameny, "ale já to od určité doby nesnáším."

"P-promiň, nemyslel jsem to tak," poškrábal se Dylan na zátylku a nervózně se usmál.

"Ne, to já se omlouvám," prohrábla jsem si vlasy, "já...vím, že jsem poslední dobou nesnesitelná. Vlastně jsem nesnesitelná od doby, co jsem přijela do Londýna. Jsem hnusná na tebe, na Eleanor, dokonce i na tátu a Jesy. A těm jsem navíc ještě ani neřekla, proč jsem taková."

"Možná by nebylo špatné jim to vysvětlit," navrhl, "můžou potom mít pocit, že dělají něco špatně a trápit se..."

"Máš pravdu," povzdechla jsem si, "ale já... mám strach, že to nedokážu,víš?"

Pane bože, co se to se mnou stalo?!

Dylan jako by mi četl myšlenky. Chytl mě za ruku a přinutil mě podívat se mu do očí. "Jessico...ty že bys tohle nedokázala? Ty, která jsi bydlela sama, sama se o všechno starala, sama se rozhodla přestěhovat a sama si vymalovala pokoj?"

Já se pousmála. "To zvládne každý."

"To rozhodně ne. A taky ne každý zvládne to, co zvládneš dneska ty," stiskl mi ruku.

"Už dneska?" vyděsila jsem se.

"Samozřejmě! Snad to nechceš protahovat?"

"To ne," povzdechla jsem si.

"Tak vidíš," usmál se Dylan, "a dojez tu pizzu."

Bylo mi s ním fajn. Vážně moc fajn. Strávili jsme spolu celé odpoledne a když jsme přicházeli k našemu domu, byla už tma. Dylan mi zrovna vykládal nějakou historku ze základky a já se nemohla přestat smát. Došli jsme až ke vchodu a tam jsme se zastavili.

"Děkuju, žes mě vytáhl ven. Ze začátku se mi vůbec nechtělo, ale pak to bylo super a jsem moc ráda, že jsem s tebou šla," přiznala jsem a Dylan se usmál.

"Já jsem si to taky moc užil. A doufám, že si to brzy zopakujeme."

"Jo, to by bylo fajn," usmála jsem se taky.

Stáli jsme naproti sobě a usmívali se na sebe jako dva krypli. Pak, aniž bych nad tím přemýšlela, jsem se vytáhla na špičky a dotkla se rty těch Dylanových. Jeho ústa byla měkká a sladká a já cítila, jak se usmál. Přitáhl si mě blíž k sobě a začal mě líbat. 

"Jsi úžasná," vymumlal mezi polibky a já se usmála.

Pak se mi před očima objevil Niallův obličej a já sebou polekaně trhla. Co to tu vyvádím?! Ihned jsem se od něj odtáhla.

"Panebože! Dylane, já... promiň mi to. Nevím, co to do mě vjelo, prosím, promiň. Promiň!" začala jsem panikařit.

"Jess!" chytl mě za ruku, "Uklidni se! Nic se nestalo, ano? Je to v pohodě! Je to v pohodě!"

"Ne, není! Já... neměla jsem to udělat!"

"Jess! Je to v pořádku," zopakoval Dylan, "chtěl jsem to taky, ano? Chtěl jsem to!"

"Co...? Fakt? No, tak já... dobře, už půjdu," prohrábla jsem si vlasy, "tak dobrou."

Vklouzla jsem do domu a nechala zkoprnělého Dylana stát před domem. Co jsem to sakra udělala?! 

"Jess?" ozval se z obýváku tátův hlas.

"Jo, jsem to já," zavolala jsem, vyzula se z tenisek a došla do obýváku. Táta s Jesy seděli spolu na sedačce a povídali si. Bodlo mě u srdce závistí. A pak jsem si vzpomněla, že bych si s nimi měla promluvit a povzdechla jsem si.

"Jak ses měla?" zajímalo Jesy.

"Jo, dobře. Musím s vámi mluvit," přitáhla jsem si křeslo naproti sedačky a unaveně se do něho svalila.

"Posloucháme," usmála se na mě Jesy.

"Já... chtěla jsem se vám omluvit za to, jak protivná jsem od doby, co jsem přijela. Vím, že jsem někdy až nesnesitelná, ale to všechno proto, že..." zhluboka jsem se nadechla, "že jsme se s Niallem rozešli."

Po mých slovech se v obýváku rozhostilo ticho. K mému překvapení ale táta s Jesy nevypadali ani trochu překvapeně.

"My víme," promluvil po chvíli táta.

"Cože?!" vyjekla jsem. "Jak?"

"Byl tady."

"Kdo?!"

"Niall přece."