Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 35- "That's why they're here."

Hello! Zdravím všechny a posílám další díl :)

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste včera večer dostaly Stalkera na #30 ve fanfiction, je to něco úžasného!

Mějte se krásně!

Enjoy xx

Moje ideální představa narozeninového dne?

Žádné starosti, relax a divoká narozeninová party.

To poslední by se ale v mém případě rovnalo zázraku.

Vracela jsem se domů po nákupech a kávě s Denise a přemýšlela, jak si své zítřejší narozeniny osladím, když teda nějaká oslava moc nepřipadá v úvahu. V kapse jsem nahmatala klíč a chystala se odemknout dveře, když jsem se málem přizabila na nějaké věci položené na schodech. Jen tak tak jsem vyrovnala balanc, otevřela dveře, vešla dovnitř a všechny tašky položila na zem. Zvědavě jsem se vrátila na schody a zjistila, že je to krabice. Že by mi mamka něco poslala? Ale to by to přece nestálo na schodech, ne?

Zacouvala jsem do domu a zavřela za sebou dveře. Neobtěžovala jsem se svlékáním kabátu, na to jsem byla moc zvědavá. Zvedla jsem víko krabice a vzala do ruky papír, který tam byl položený.

Až se vrátíš, obleč si tohle a přijď k nám. Vyzvedl bych tě, ale nevím, kdy se vrátíš. Niall xx

Můj pohled se přesunul na obsah krabice. Byly to šaty. Nádherné, tmavě modré koktejlky. Odhodila jsem papír, svlékla kabát a vyběhla nahoru. Stáhla jsem si vlasy do drdolu a vlezla si do sprchy. Potom jsem se oblékla do šatů z krabice a trochu si zvýraznila líčení očí. Přemýšlela jsem, co udělat s vlasy, ale netušila jsem, jak dlouho už Niall čeká, tak jsem si je jenom prohrábla prsty a vyrazila.

Po několika minutách jsem už mačkala na zvonek u domu Horanových.

"Ahoj zlato," otevřel mi Niall s úsměvem na tváři.

"Ahoj, nejdu moc pozdě?"

"Vůbec ne, pojď dál," pokynul mi.

Vešla jsem dovnitř, svlékla kabát a pohledem zabloudila k Niallovi. Měl na sobě košili, která mu mimochodem moc slušela, vlasy vyčesané, mírně nervózní úsměv. Něco chystal, tím jsem si byla jistá.

"Jsme tu sami?" zeptala jsem se. Byla jsem vážně napnutá.

"Jak se to vezme," mrkl na mě a vzal mě za ruku, "pojď."

Vedl mě chodbou, až došel ke dveřím obýváku, které otevřel. Byla tam úplná tma.

"Jsi připravená?" zašeptal tajemně.

"Jsem." zašeptala jsem a v tu chvíli se pokojem rozlilo světlo.

"Všechno nejlepší!" ozvalo se z asi dvaceti krků.

Já zůstala překvapeně stát. Nechápala jsem. Jak se tu ti lidi dostali, proč jsou tady?

Postupně mi to začalo docházet. Poznávala jsem některé obličeje ze školy, další z Niallových fotek, některé jsem neznala. A pak tady byli Greg a Denise.

Niall zmerčil můj nevěřícný, nechápavý a překvapený pohled a usmál se. "Napadlo mě, že bys možná chtěla poznat některé z mých kamarádů. A oni chtěli poznat tebe. A nenapadla mě lepší možnost, než je prostě pozvat na tvou narozeninovou oslavu."

"Nialle," vydechla jsem, "ani nevíš, jak strašně moc to pro mě znamená."

"Vím," usmál se, "proto jsou tady."

Měla jsem chuť mu skočit kolem krku, ale na to, abych to udělala, se na mě dívalo trochu moc lidí.

Ze začátku jsem byla trochu nervózní, ale postupně se atmosféra uvolňovala. Každý z hostů za mnou přišel, popřál mi, obdaroval mě nějakou drobností. Tím způsobem jsem poznala pár lidí, které jsem předtím jenom míjela na školních chodbách, několik Niallových kamarádů z Mullingaru a další lidi, kteří už vlastně ani nevěděli, odkud se s Niallem znají.

Když hromadné přání skončilo, pohledem jsem vyhledala Nialla. Našla jsem jej u notebooku a o chvíli později se už odtamtud linuly tóny jedné z mých oblíbených písniček: Shut up and dance. Lidi se rozběhli po celém domě, někteří si povídali, jiní tančili, další po mně pokukovali a bylo jasné, že mě hodnotí. Musela jsem se uchechtnout. Tuhle skupinku tvořili jenom kluci z Mullingaru. Dala jsem ruku v bok a zapózovala jako modelka. Kluci se začali smát a já se k nim přidala.

"Vybral sis skvěle brácho, ta holka se mi líbí," zavolal jeden z nich na Nialla, který právě něco řešil se svým bratrem a při zavolání toho kluka (už nevím, jak se jmenoval) zvedl palec do vzduchu a oslnivě se na mě usmál. Já mu úsměv vrátila a vydala se do kuchyně s úmyslem napít se čisté vody.

"Omlouvám se, že ruším," usmála jsem se na dvě holky z nižšího ročníku, které si tam povídaly, a vydala se ke skříňce.

"To je v pohodě," usmála se na mě blondýnka.

Já si nalila vodu a trochu upila. Pak jsem si všimla, že mě ty dvě upřeně sledují.

"Copak?" nadzvedla jsem tázavě obočí.

"Ale nic, jenom..." ozvala se ta druhá, myslím, že Hannah.

"Jenom?"

"Jenom jsme si vždycky myslely, že jsi namyšlená. Ale přitom vůbec nejsi..."

"Tak děkuju," uchechtla jsem se, "ale proč jste si to myslely?"

"Chodila jsi s Jeremym," pokrčila rameny Hannah, "a všichni kolem něj vždycky byli hrozně namyšlení. On sám je ten největší náfuka na škole, i když vlastně nemá moc proč."

"Jo, kdyby jeho rodiče nebyli bohatí, ani by po něm neštěkl pes," dodala blondýnka.

"Možná nám nevěříš, ale my ho známé už dlouho. Vždycky se choval jako kretén a se všemi se rval, střídal holky jako na běžícím pásu, při čem i tu, se kterou zrovna byl, několikrát podvedl, a taky..."

"Dost, prosím," přerušila jsem je, "už o něm nechci slyšet. Nebudeme si kazit večer takovými lidmi, ne? Jdeme se bavit!"

"To zní jako plán," zvedla se Hannah ze židle a ta druhá ji následovala.

Má nedopitá voda skončila na kuchyňské lince a já se následovala holky, které se vydaly do obýváku. Přidaly jsme se k těm, kdo už byli na pomyslném parketu a daly se taky do tance.