Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 58- "They're friends."

Helou, everybody! Další díl je tady a do konce už nám jich zbývá asi jenom 8 :'( no, co se dá dělat. Tak ať se vám díl líbí ;)

Enjoy xx

Seděla jsem v letadle, sluchátka v uších a koukala z okna dolů na nekonečnou, modrou plochu Irského moře. V příručním zavazadle na vedlejším prázdném sedadle jsem měla uložené krémové lodičky a černé šaty. Letadlo se sice otřásalo v menších turbulencích jelikož docela foukalo, ale mně to nevadilo. Větší strach než z turbulencí jsem měla z toho, že za chvíli přistaneme v Dublinu.

Dublin. Měla jsem pocit, jako by se tu všechno odehrálo několik let zpátky, přitom to bylo jen před několika měsíci. Před očima mi vyvstala každá jedna vzpomínka, a že jich bylo!

Když se město objevilo na obzoru, pousmála jsem se. I když byl teď mým domovem Londýn, na který jsem si rychle zvykla a začala ho mít ráda, přece jenom jsem v Dublinu strávila celých osmnáct let mého života a měl v mém srdci speciální místo. Stejně jako Niall, se kterým jsem se měla v nejbližších hodinách, možná minutách setkat. A právě ono setkání bylo zdrojem veškeré mé nejistoty, nervozity a stresu.

První, koho jsem viděla, když jsem vstoupila do haly, byl Bobby. Radostně jsem vyjekla a vběhla mu přímo do náruče.

"Sakra, holka, ty jsi živel," sevřel mě ve svém medvědím objetí a rozesmál se.

"Taky vás ráda vidím," usmála jsem se a pak svůj pohled přesunula k Mauře. "Vypadáte pořád stejně dobře," zalichotila jsem jí a taky se jí vrhla do náruče.

"Jdi ty, kecko!" rozesmála se.

"Tak pojďme, práce v Mullingaru je hodně, času málo!" popohnal nás Bobby a my tak vyšli před letištní halu, nasedli do auta a vyrazili směr Westmeath.

"Tak jak se ti líbí v Londýně?" zahájila Maura rozhovor.

"Londýn je... Obrovský. A rušný. Ze začátku jsem měla dojem, že se tam ztratím. Tolik lidí, tolik aut, tolik... Všeho! Ale zvykla jsem si. Dokonce začínám mít Londýn ráda, mám už tam i několik kamarádů a rodinu, po které jsem vždycky toužila. Nemůžu si stěžovat. Jenom..."

"Jenom?" otočila se na mě Maura.

"Chybí mi Niall." přiznala jsem.

"Já vím, Jess," pohladila mě Maura po koleni, protože dál nedosáhla, "a ty chybíš jemu. Ale neboj se, už zítra se uvidíte."

"Zítra?" nadzvedla jsem obočí.

"Ano. Přiletí až na poslední chvíli. Dneska mají totiž ještě s kluky nějakou charitu," usmála se na mě a otočila se zpátky na cestu.

Po asi hodině a půl jsme dojeli do Mullingaru. Bylo to malé, příjemné městečko, které se mi na první pohled zalíbilo. Zastavili jsme u jednoho z řadových domků a vystoupili. Tehdy se otevřely dveře a v nich stála Denise.

"Gregu, tví rodiče jsou tady!" zavolala dovnitř a potom se otočila zpátky na nás, když mě zmerčila. "Jess! Ty jsi přijela!" sevřela mě ve svém náručí.

"Tohle bych si přece nenechala ujít," uchechtla jsem se, "ráda tě vidím."

"Já tebe. Pojďte dál," pozvala nás dovnitř, "my teď jedeme do hotelu dohlédnout na přípravy a dovézt nějaké věci, takže se tu, Jess, můžeš zabydlet a tak..."

"Pojedu s vámi," oznámila jsem, "beztak je tu dost lidí a tam dost práce."

"Ale Jess, vždyť jsi přece host," namítla Maura.

"A to je snad problém?" nadzvedla jsem obočí. Na to už nikdo neměl co říct, a tak Greg, Denise a já o několik minut později parkovali před hotelem Celtic, ve kterém měla zítra být hostina. Vzala jsem jednu z mnoha tašek z kufru auta a vydala se za Gregem dovnitř.

V sále to vřelo jako v úle. Několik lidí tam nosilo židle, posouvalo stoly, pobíhalo z jedné strany na druhou a každý něco dělal a tvářil se, jako že nic nestíhá.

"To je dost, že jste tu," objevila se před námi žena asi ve věku Denise, "máte ty stuhy?"

"Jo, jsou...v téhle tašce," ukázala Denise na tašku, kterou jsem držela v ruce.

"Fajn, tak to doneste těm dvěma, rozvěsí to," kývla žena směrem ke dvěma klukům v rohu a někam spolu s Denise zmizely. Greg se taky někam vytratil a tak mi nezbývalo, než vzít tašku a odevzdat stuhy.

"Nesu vám práci," upozornila jsem na sebe a když se kluci otočili, poznala jsem v nich Niallovy kamarády, kteří byli na mé narozeninové oslavě.

"Jess!" rozzářil se Nick, "Jak se máš?"

"Jde to, co vy?"

"Taky tak, jenom bychom raději šli na pivo, než tady šaškovali se žebříky," ušklíbl se ten druhý, matně si vzpomínám, že se jmenoval Paul.

"To věřím," mrkla jsem na něj, "ale zítra to bude stát za to. A pivo si můžete dát po práci."

"Pravda," souhlasil Nick, "přidáš se?"

"Jo, proč ne," pokrčila jsem rameny, "tak zatím."

"Jess?" zavolal za mnou ještě Nick, "nevíš, kdy přijede Niall?"

"Prý až zítra."

"Asi má ještě rande," uchechtl se Paul, ale mě jako by polil studenou vodou.

"Cože má?"

"Rande. Říkal, že na nějaké párty potkal fakt hezkou holku, no, sakra, jak se jmenuje?"

"Vím já," pokrčil rameny Nick, "má takové exotické jméno. Ale určitě ji budeš znát, chodila s Bieberem."

"Selena?!" vyjekla jsem.

"Jo, přesně ta," přisvědčil Nick, "je do ní úplný blázen."

"Ale hovno," vložil se do toho Paul, "ona je blázen do něho, ale nechodí spolu. Jsou kámoši."

Neznatelně jsem si oddechla, ale přesto ve mně začal vrtat červíček pochybnosti.