Posílám další díl a doufám, že se vám bude líbit :) to video nahoře je pravé, nefalšované vídeňské intro natočené by me- omlouvám se za ten kravál, ke kterému jsem jak já, tak kámošky přispívaly :D
Pusťte si ho na začátku a až pak Perfect, pro lepší požitek ze čtení :D
Enjoy xx
Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale pravdou bylo, že jsem měla chuť křičet jako ty holky. Nebo ještě víc. Představa, že za několik málo minut, možná vteřin, uvidím Nialla, byla... stresující, řekněme. Rozklepala jsem se jako ratlík a jak křik dívek sílil, sílila i husí kůže na mém těle. Kdyby tam nebyla Eleanor, utekla bych. Jenže El to moc dobře věděla, a tak tam byla se mnou.
Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Skoro půl roku jsem strávila přemýšlením nad Niallem, analyzováním každé společně strávené chvilky a představováním si, co by se stalo, kdybychom se setkali. A teď, když byla ta chvíle tady, jsem pro změnu přemýšlela, jak odtud utéct. Absurdní.
Intro skončilo a stadion se na asi dvě vteřiny ponořil do ticha, aby ihned mohl téměř explodovat ve vlně řevu, který se rozpoutal ve vteřině, kdy se rozezněly první tóny Clouds a z mlhy na pódiu se vynořili kluci. A mezi nimi On. Niall. Zalapala jsem po dechu. Byl to on. Pořád stejný, a přece úplně jiný. Můj Niall.
Z očí mi vyhrkly slzy. Tentokrát to ale byly slzy štěstí. Stál jenom několik metrů ode mě, na sobě měl úzké, tmavě modré džíny a modrou košili, v ruce kytaru. Očima přejel celý stadion a šťastně se usmál.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Dobrý večer, Londýne!" rozlehl se stadionem jeho hlas a mně poskočilo srdce v hrudi. Jak jsem jen mohla žít bez něj?
Tehdy jsem ucítila jemné šťouchnutí a když jsem se otočila, setkala jsem se s rozesmátým obličejem El.
"Konečně vím, jak vypadá tvůj šťastný úsměv. Chybělo mi to!" zakřičela mi do ucha, jak se snažila přeřvat reproduktory a osmdesát tisíc lidí k tomu.
"Mně zase chyběl On!" ukázala jsem směrem k pódiu, kde Niall právě zpíval své první sólo tohohle večera.
"And we go, and we go, and we go, and we don't stop..."
Koncert byl něco úžasného, ale abych byla upřímná, nevnímala jsem nic než Nialla. Nedokázala bych říct, co měli na sobě ostatní kluci, o čem mluvili nebo jaké transparenty byly v publiku. Nic. Nedokázala jsem odtrhnout od Nialla pohled a sledovala každý jeho pohyb, každý úsměv, každý dotek jeho prstů o struny. Pokaždé, když se stadionem rozezněl jeho hlas, se mi na těle vytvořila husí kůže a já si zoufale přála, aby si mě všiml, aby se na mě usmál a sevřel mě ve své náruči. Co když je to ale dávno pryč? Co když už o mou přítomnost nestojí?
