Stalker (Niall Horan) CZ ✅

epilog

Hello, zdravím vás všechny, naposledy u tohoto příběhu. Uh, nemůžu uvěřit tomu, že je to naposledy, co tohle píšu (ne navždy, samozřejmě), a že je to naposledy, co stisknu "zveřejnit". Doufám, že to alespoň bude stát za to :)

Varuju! Kdo nechce dostat cukrovku, raději tohle nečtěte :D

Enjoy xx

Otočila jsem se dokola a prohlédla se v zrcadle. Něco tomu chybělo. Co bych tam mohla... Už vím! Sáhla jsem do přihrádky vedle umyvadla a vytáhla odtamtud dlouhé, do zlata laděné náušnice.

Tehdy se ve dveřích objevila kudrnatá hlavička s modrýma očima.

"Copak, Nii?" usmála jsem se.

"Ty někam jdeš, mami?"

"Tatínek mě bere ven. Přijde vás hlídat teta El se strejdou Dylanem, jo?" klekla jsem si ke své tříleté berušce, jak mi to jen šaty dovolily. Kudrnaté vlásky jí vyklouzly ze sponky, a tak jsem jí je upravila.

Nia radostně zatleskala. "Super! Strejda Dylan je hrozně prima!"

"A co teta El?" pousmála jsem se.

"Ta taky. Hele, mimino se sem plazí," uchechtla se a prstem ukázala na Mauru, která se po čtyřech plazila předsíní.

"Neukazuje se prstem a už vůbec ne na svoji sestru," pokárala jsem ji.

Vzala jsem Mauru na ruce, jelikož začala svačit vlasy z koberce, které z něho pořád lezly, a vyšla z koupelny. Ten koberec budeme muset vyhodit, je to hrůza.

"Tady je!" objevil se ve dveřích Niall v obleku, "zase mi utekla, aniž bych si jí všiml. Dej, teď bys ji neměla nosit," pohladil mě po břiše, políbil na čele a Mauru si přebral.

"Fuj, zase ten koberec?" slyšela jsem ještě, jak nesl malou dolů, do obýváku. Musela jsem se usmát.

Tehdy se ozval zvonek u dveří.

"To budou oni," mrkla jsem na Nii, popadla kabelku i sáčko a vydala se dolů.

"No teda, Jess, vypadáš sakra dobře! Až budu já někdy těhotná, rozhodně chci vypadat jako ty!" přivítal mě dole hlas mé nejlepší kamarádky alias chůvy.

"Díky, ty taky nevypadáš úplně špatně," ušklíbla jsem se a nechala se sevřít v objetí.

"Ehm, zlato, jsi si jistá, že budeš těhotná?" zakřenil se Dylan.

"Dej pokoj," vyplázla na něj El jazyk.

"Strejda Dylan!" proběhla kolem mě Nia a pověsila se Dylanovi na nohu. Ten se rozesmál.

"Ahoj rusalko! Co vyvedeme dneska? Rozbijeme nějakou další vázu?"

"Už tady žádné nejsou," ušklíbl se Niall a nabídl mi rámě, "půjdeme?"

"Půjdeme," přikývla jsem, "kdyby něco, volejte, dobře?" otočila jsem se ještě za El a Dylanem, zamávala svým holčičkám a vyšla ven za Niallem.

Když jsme nasedli do auta a to se rozjelo, Niall propletl naše prsty a políbil mě na čele.

"Jsem rád, že jedeš se mnou, i když ti asi není moc dobře," pohladil mě po břiše.

"To nic, jedu moc ráda," usmála jsem se.

"A moc ti to sluší," políbil mě znovu a já mu polibek oplatila. Byli jsme jako před deseti lety, když nám bylo osmnáct. Když jsme se po půl roce trápení díky El a Louimu znovu setkali a od té doby se už nikdy nerozdělili. Bylo to tak strašně dávno... A tolik se od té doby událo! Nastěhovala jsem se k Niallovi do jeho velkého domu v West London a čekali jsme spolu třetí dceru. Přesně tak, jak jsme si to vysnili.