Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 18 "I can tell that you were curious."

Hi loves :) posílám další díl a doufám, že se vám bude líbit :) pusťte si k němu What a feeling pro lepší atmosféru :)

A jen tak btw: pokud jste si ještě nevšimli, tak mé starší povídky dostávají krásné nové covery by Navitty, takže kdybyste měli chuť, určitě mrkněte (tím myslím i dovnitř :D) vím, že je tam můj styl psaní ještě trochu kostrbatý, přece jen je to psané dva roky zpátky, ale už se na tom chystám pracovat ;)

Děkuju za podporu a enjoy xx

"Sluší ti to," usmál se na mě Niall, když se za námi zavřely dveře domu.

"Díky, tobě taky. Ale není na kino trochu moc brzo?"

"Kdo řekl, že hned půjdeme do kina?" mrkl na mě Niall.

"Ok, kam tedy máme namířeno?" zeptala jsem se.

"Co bys řekla na procházku po pláži?" tázavě naklonil hlavu.

"Myslím, že by se mi líbila," usmála jsem se a chytla Nialla za ruku. Uhm, dobře, teď jsme vážně vypadali jako pár, ale poprvé po dlouhé době mi bylo úplně jedno, jak vypadám. Prostě jsem jej chtěla držet.

Niall se usmál a ruku mi stiskl. Jeho dlaň byla příjemně teplá a velká tak, že se moje ruka v ní úplně schovala, co mi ještě dodávalo pocit bezpečí.

Na to, jak je Dublin velké město, bylo na pláži až podezřele málo lidí. Je sice pravda, že celkem foukalo, ale stejně tu bylo skoro mrtvo.

Šli jsme mlčky vedle sebe a rozkopávali písek pod nohama. V lodičkách to šlo ale hodně špatně, když se mi podpatky zapadaly do písku.

"Uhm, to jsem nějak nedomyslel," zastyděl se Niall.

"To nevadí," usmála jsem se a boty si sezula.

"Vadí, zmrzneš."

"Nezmrznu," mrkla jsem na něj a rozběhla se k lavičce stojící opodál.

Sedla jsem si na ni a hned si boty nazula. Niall se usmál a posadil se vedle mě. Chvíli jsme jen tak mlčky seděli a kochali se pohledem na tmavé, neklidné moře. Zvuk velkoměsta sem vůbec nedoléhal, jediné, co jsme slyšeli, byl šum vln a vzdálený křik racků.

"Ni? Naučíš mě psát písničky?" ozvala jsem se po chvíli.

Niall se na mě překvapeně podíval. "O čem bys chtěla psát písničku?"

Špičkou boty jsem kopla do písku, který se rozletěl po pláži.

"O nás."

"Páni," vydechl Niall.

"Jo," usmála jsem se.

"Fajn. Tak mi třeba řekni, co tě napadlo, když jsme se poprvé potkali."

"První, co mě napadlo? Že jsi zvědavý, když ses rozhlížel po třídě a všechny a všechno si prohlížel."

"Zvědavý?" nadzvedl Niall obočí.

"Jo. A měla jsem pravdu," ušklíbla jsem se.

"To ani náhodou," vyplázl na mě jazyk, "ale do písničky to zakomponovat můžeme. Zkus to zformulovat tak, aby se to dalo s něčím rýmovat."

"When i first saw you in a class, you were curious."

"A co to ještě trochu změnit... třeba: When i first saw you... from across the room, i know... ne, i can tell that you were curious...?"

"Jo, to zní ještě líp," musela jsem mu dát za pravdu. Měl prostě talent, který mně evidentně scházel.

"Tak to bychom měli první řádek," zazubil se Niall.

"No potěš," rozesmála jsem se, "jestli to jde vždycky tak pomalu, tak to musí trvat alespoň týden, než napíšeš jednu písničku, ne?"

"Obvykle píšu, když mám inspiraci, to se pak slova skládají sama. Ale tvůj první řádek zní rozhodně líp než můj před dvěma lety. Máš talent," mrkl na mě.

"To je hezké, ale než se v tom vytrénuju, tak můžeš složit něco ty, jinak bychom se do toho kina asi dneska nedostali," uchechtla jsem se.

"Tak dobře," přikývl a zadíval se někam do dálky.

Chvíli jen tak beze slova seděl a vrtal nohou do písku. Já ani nedutala, skoro nedýchala. Strašně by mě zajímalo, co se mu v tu chvíli honilo hlavou.

"I might never be a knight in shining armour... I might never be the one you take home to mother... I might never be the one who brings you flowers... But i will still love you." skoro vyšeptal.

"To je krása," vydechla jsem, "ale co kdybys místo toho posledního verše dal But i can be the one tonight?"

"To zní mnohem líp," přikývl Niall.

"Dobře, tak teď já," začínalo mě to bavit, "a když už jsme u toho I might never be, tak to použiju taky. Třeba jako I might never be... the hands you put your heart in. Or the arms that hold you any time you want'em..."

"But that don't mean that we can't live here in the moment 'cause i can be the one you love from time to time." dokončil Niall.

"To je krása!" zavolala jsem. Měla jsem radost jako dítě, když se mu podaří postavit jeho oblíbenou stavebnici.

"Jo, je to nádherné," usmál se Ni, "ale asi bychom už měli jít. Sedíme tu už hodinu a začíná mi být zima, kromě toho bych nerad přišel pozdě do kina," vstal z lavičky a nabídl mi ruku.

Ochotně jsem ji přijala a postavila se, ale v tu chvíli se mi podpatky zabořily do písku a já se skoro svalila zpátky na lavičku.

"Aaaa, pomoc!" zakřičela jsem se smíchem.

Když Niall pochopil, co se stalo, začal se neskutečně smát, až se za břicho popadal. "Prosím tě, pojď, nebo se mi tu ještě zabiješ," zvedl mě ze země a prostě mě nesl.

"Pusť, jsem těžká!"

"Nehodlám tě tady sbírat z písku," smál se mi.

"Fajn." vzdala jsem to. Když chce, aby mu upadly ruce, prosím, ať si mě klidně nese.

Stejně jsem ale byla ráda, když mě postavil na pevnou zem a znovu mi nabídl ruku. Zavěsila jsem se do něj a spolu jsme vyrazili směr kino.