Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 57- "It's time to make everything right."

Hello loves!

Jelikož se u minulého dílu objevilo několik hrozeb smrti, ať už na mou osobu nebo na některou z mých drahých čtenářek herself, rozhodla jsem se, k radikálnímu činu, protože, jak jistě všichni víte, vás miluju.

Jsem ochotná vám udělat malý spoiler. Ano, čtěte správně (sama nevěřím tomu, že to píšu).

Pokud se alespoň polovina vyjádří ke spoileru pozitivně, v úterý ho tady máte. Pokud ale chcete raději zůstat ve sladké nevědomosti a nechat se dějem překvapit, vyjádřete se také. Nakonec totiž možná žádný spoiler nebude.

Tak, to je pro dnešek všechno. Užijte si víkend ;)

Enjoy xx

Taky jste někdy měli pocit, jako by se proti vám spikla veškerá existence tohoto světa? Jako by bylo všechno proti vám a snažilo se vás to zahubit? Zbavit vás chuti žít, zbavit veškeré energie až do toho stupně, že byste nedokázali dýchat?

Přesně takhle jsem se cítila, když jsem seděla naproti táty a Jesy a když mi došel význam toho, co mi právě táta řekl.

"Tohle je hodně špatný vtip..." hlesla jsem, ale přesto jsem moc dobře věděla, že v tomhle by si ze mě táta legraci nikdy nedělal.

"Potkal jsem ho v centru asi dva týdny předtím, než jsi mi volala. Zeptal jsem se ho, jak se máš a zdálo se, že se na místě sesype. Vzal jsem ho tedy k nám domů a vyzpovídal ho. Rozplakal se jako dítě a..."

"To stačí," přerušila jsem ho a silou vůle zadržovala slzy, "prosím."

"Dobře," souhlasil táta, "ale jen jedno ti ještě musím říct. Slíbil jsem mu, že kdybych s tebou někdy byl, že ti řeknu, že tě miluje."

Má stavidla sebeovládání po těchto slovech praskla a já cítila, jak se mi po tvářích kutálejí slzy. Táta s Jesy se jako na povel zvedli ze sedačky a sevřeli mě v těsném objetí. Byla jsem jim za to moc vděčná. Konečně jsem měla pocit, že mám rodinu, že někam patřím. A i když jsem měla pocit, že mi srdce doslova praskne, bylo fajn vědět, že je tady někdo, o koho se můžu opřít a kdo tu pro mě je.

"Půjdu si lehnout," jemně jsem se jim vymotala z náručí, vzala tašku, kterou jsem předtím nechala ležet u dveří, a vydala se do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a nechala své unavené tělo spadnout do postele. Měla jsem dost, vážně.

Tehdy jsem cítila, jak mi zavibroval mobil a já jej s povzdechnutím vyhrabala z tašky. Při jméně na displeji jsem trochu znejistěla, ale nakonec jsem zprávu otevřela.

"Promin."

Nechala jsem mobil spadnout vedle sebe do postele a zadívala se do stropu. Dlužila jsem mu to. Věděla jsem, že to musím udělat, i když to můj organismus odmítal a chtěl spát. Povzdechla jsem si, vzala mobil a vytočila Dylanovo číslo.

"Dyle?"

"Jess?" ozvalo se ve sluchátku překvapeně.

"Ahoj. Chtěla jsem se ti omluvit. Neměla jsem to dělat."

"To je v po..."

"Ne, není, Dylane! Já jsem si jasně nastavila pravidla! A teď jsem je sama porušila, chápeš?! Vím, že snažíš ovládat, když jsme spolu, a vím, že to není jednoduché a já...já veškerou tvou snahu zkazila. Promiň mi to. Nechci si z tebe dělat záplatu na zlomené srdce."

Po mých slovech se na drátě rozhostilo ticho.

"Dyle? Jsi tam?"

"Já...jo, jsem. Jenom se snažím přijít na to, co teď říct, aby to nevyznělo moc blbě," nervózně se uchechtl, "protože, no, sám nevěřím, že to říkám, ale... Dal bych cokoliv za to, abych mohl být tvou záplatou. Abych mohl být s tebou, držet tě za ruku a líbat tě, protože ty jsi, Jessico, tak úžasná, že bych dal všechno za to, abych mohl být ve tvé blízkosti. I když vím, že když mě líbáš, myslíš při tom na Horana..."

"Neříkej to, Dyle, prosím," vychraptěla jsem do telefonu, "děláš mi to ještě těžší. Prostě zapomeňme na to, co se dneska stalo a bude to ok, dobře?"

"Pro tebe všechno." ozvalo se na druhé straně.

"Fajn. Tak tedy dobrou."

"Dobrou." řekl Dylan a pak už jediným zvukem bylo přerušované pípání. S úlevou jsem hodila mobil o postel a frustrovaně vydechla. Dneska umřu.

Tehdy se ozvalo klepání na dveře.

"Můžu?" objevila se v nich hlava Jesy, "na něco jsem totiž zapomněla. Dneska ti přišlo tohle," přešla k mé posteli a podala mi bílou obálku nadepsanou mým jménem. Co je zase tohle? Bylo toho dneska málo?!

"Od koho to je?" zeptala jsem se a Jesy pokrčila rameny.

"Nevím, koukni se dovnitř," mrkla na mě a vrátila se ke dveřím.

"Zůstaň, prosím," zaškemrala jsem. Z nějakého důvodu jsem se obálky a toho, co bylo v ní bála, a měla jsem pocit, že mě před tím Jesy může ochránit. Ta se radostně usmála a posadila se vedle mě na postel, jak jí to jen její rostoucí bříško dovolovalo. Pak mi povzbudivě stiskla ruku a já se zatajeným dechem obálku roztrhla.

Vytáhla jsem odtamtud tvrdý arch bílého papíru zdobeného všelijakými srandičkami a uprostřed se skvěl stříbrným písmem vyvedený umělecký nápis Denise & Greg.

"Pane bože!" vypískla jsem. "'S radostí oznamujeme, že si dne 15. května v 11 hodin v mullingarském kostele před zraky našich rodičů a přátel řekneme své 'ano'. Srdečně Vás na obřad zveme, a taktéž na slavnostní hostinu, která se uskuteční téhož dne v hotelu Celtic ve 13 hodin. Denise & Greg.' Omg! Oni se budou brát! A pozvali mě na svatbu!"

"Kdože?" nechápala Jesy.

"Niallův bratr se snoubenkou," vyhrkla jsem a pak mi to došlo. "Proboha... Bude tam i Niall."

"Ještě je tady něco napsáno," ukázala Jesy na druhou stranu pozvánky. Měla pravdu.

Na druhé straně bylo úhledným rukopisem připsaných pár vět.

"Dráha Jessico, budeme moc rádi, pokud přijedeš. Ubytovat se můžeš u nás, místa je tu dost. Rodiče tě moc rádi uvidí a hlavně... Niall. Myslím, že je načase všechno mezi vámi urovnat. Těšíme se na tebe.
Denise xx"