Stalker (Niall Horan) CZ ✅

part 43- "If we could only turn back time..."

Hey everybody!

Wow. Nevím, co víc říct. Prostě wow. Od zveřejnění minulého dílu (což bylo v pátek nebo sobotu), se toho hodně událo.

•3K votes u Stalkera
•6K votes u Dance With Me
• 200 followers

Tohle je výsledek vaší podpory. Ještě jednou wow. Vážně nemám slov. Ne v tomhle smyslu. Mám hodně slov jinde, a to přímo pod tímhle "předkecem". Takže už vás od toho nebudu zdržovat a přeju krásné počteníčko ;)

Enjoy xx

PS: a jako poděkování tady ještě dnes večer čekejte další díl ;)

Tak takové to je... Tohle je ten pocit prázdnoty, který lidé cítí, když si řeknou 'konec'. Takové je to vracet se do prázdného domu s vědomím, že na vás nikdo nečeká. Do té doby jsem si to užívala, ale teď jsem zatoužila po tom, aby někdo doma byl. Někdo, kdo by mě vyslechl a objal a byl tady pro mě, kdykoliv bych potřebovala. Jako že jsem to teď potřebovala hodně. Právě teď jsem nesnášela mámu za to, že jen tak zmizela, a hlavně Johna. Kdyby jej nebylo, máma tu teď byla se mnou.

Jenže nebyla. Vešla jsem do tichého, tmavého domu a zabouchla za sebou dveře. Skopla jsem boty z nohou a vydala se do kuchyně, kde jsem se natáhla pro sklenici a napustila ji studenou vodou. Opřela jsem se o linku a potmě ze sklenice upíjela po malých doušcích. Došlo mi, jak je tu ticho a prázdno, když se kolem nerozléhá Niallův smích a Justinovo CD, které jsem mu dala k Vánocům. Před očima mi vyvstal obraz Nialla ležícího na pohovce zatímco koukal na film a cpal se popcornem, Nialla dělajícího snídani a taky pobíhajícího po domě ve snaze najít své ztracené trenky. Při té poslední vzpomínce jsem se pousmála, ale potom mi došlo, co se před chvílí stalo. Oči se mi naplnily slzami a já hlasitě vzlykla. Proč se to muselo takhle pokazit?! Proč to On musel tak pokazit?!

Vztekle jsem položila sklenku na pult a vyběhla nahoru do svého pokoje, kde jsem se ještě v bundě sesunula do postele a přikryla si obličej polštářem. Jak jsem mohla být tak blbá?! Jak jsem zase mohla někomu tak naletět?! Možná proto, že jsi ho opravdu milovala, napověděl mi můj vnitřní hlas a já mu musela dát za pravdu. Niall byl pro mě vším.

Hlavou se mi začaly honit vzpomínky na všechno, co jsme spolu prožili. Naše první setkání na chodbě. Niallův stalking, který, jak jsem už věděla, nikdy tak úplně neskončil. První noc u něj doma a následné první rande. Jak mi půjčil tričko a nosil mě po pláži, abych se podpatky nebořila do písku. Večeře s rodiči, kde jsem poznala Grega a Denise, první polibek na tom nejkrásnějším místě, které mohl vybrat. Víkend, kdy se o mě staral, když jsem byla nemocná. Společné Vánoce u něj doma a úžasné dva dny v Londýně. Naše plány na budoucnost a polibek pod novoročním ohňostrojem. Noc v hotelovém spa. Úžasná narozeninová oslava, díky které jsem teď měla školu plnou kamarádů. Naše společná písnička, kterou jsme nikdy nedali dohromady.

"Kdybychom jen mohli mít tenhle život na jeden další den, kdybychom jen mohli vrátit čas..." zašeptala jsem si pro sebe do ticha.

Všechno teď bylo pryč.

Kvůli Niallově snaze všechno přizpůsobit jeho vůli. Najednou jsem viděla, co jsem předtím přehlížela a nebo měla jenom za projevy lásky. Plno našich společných fotek na facebooku a instagramu, jeho zájem o všechno, co dělám a jak se cítím, to všechno nebylo nic jiného než snaha zvýšit si popularitu i své ego, které, jak jsem věděla, bylo dost pošramocené z Mullingarské školy. Teda pokud to byla pravda. Ach bože, jak jsem mu teď mohla věřit?! Jak jsem mohla vědět, že všechno, co kdy řekl, nebyla lež?!

Mrskla jsem polštářem o stěnu a vydala se do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se lekla svého odrazu. Řasenka mi plavala po celém obličeji, měla jsem opuchlé oči a vlasy mi lítaly na všechny strany.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou, servala ze sebe všechno oblečení a vlezla si do vany, kterou jsem napustila horkou vodou. Celá jsem se do ní ponořila a na několik vteřin zůstala pod hladinou. I když jsem chtěla, nedokázala jsem na Nialla přestat myslet.

Dnes jsem neměla náladu ani na koupel a tak jsem se po chvíli z vany vyhrabala a zabalila se do ručníku. Přešla jsem zpátky do svého pokoje a zabalila se do první věci, která mi přišla pod ruku. Nestarala jsem se o to, že mám na podlaze mokré fleky, jak mi z neusušených vlasů kapala voda. Vzala jsem do ruky mobil, který jsem měla položený na nočním stolku, abych zkontrolovala čas. 0:53. Cože?! Jedna hodina ráno?! S unaveným povzdechem jsem se zabalila do peřiny a natočila hlavu směrem k oknu, o které ještě pořád bubnovaly kapky deště. Obloha dneska taky moc vesele nevypadá...

Znovu jsem rozsvítila mobil. Nevím, co jsem čekala. Zprávy, telefonáty, omluvy? Možná. Z obrazovky na mě ale civěla jenom Niallova hlava. Zatnula jsem zuby a mobil položila zpátky na noční stolek. Kdyby mu na mně záleželo, tak se přece ozve!

Znovu jsem se natáhla pro polštář a přitiskla si ho na hlavu, jako bych si myslela, že mi to nějak pomůže. Že mě to ochrání před pocitem zklamání a zlosti z vlastní blbosti. Nepomáhalo to. Slzy se vpíjely do polštáře a mé tělo se otřásalo ve vzlycích jako hadrová panenka, ač jsem se to snažila zastavit.

Tohle ještě bude dlouhá noc.