Bodyguard-|HS|

33. Výstřel

Zhluboka jsem vydechovala a vstřebávala jsem to co jsem si teď přečetla.

Neznámé číslo-Tvoje smrt se blíží.

Dívala jsem se na displej jako zhypnotizovaná. Po chvíli jsem mobil vypnula a promnula jsem si spánky. Kdo mi tyhle zprávy posílá? A proč to dělá?

S těmito otázkami jsem si na sebe natáhla šedou mikinu na zip a vyšla jsem z pokoje. V předsíni jsem si nazula obyčejné bílé kotníkové conversky a do kapsy jsem si hodila klíče. Potřebuju si provětrat hlavu.

,,Kam jdeš?" Ozval se za mnou Harryho hlas a já jsem se otočila.
,,Ven." Pokrčila jsem rameny. ,,Potřebuju si s tebou promluvit." Řekl vážně a já jsem nejistě kývla. ,,Tak pojď se mnou." Odpověděla jsem a on si oblékl svoji černou mikinu.

Ještě jsem Anne řekla, že jdem ven a oba jsme z bytu vyšly k výtahu.
Zmáčkla jsem tlačítko na přivolání a za chvíli se s cinknutím dveře otevřeli. Nastoupily jsme a vyjeli jsme dolů.

Jakmile jsme se vyšly před budovu tak mé tělo zasáhl chlad ale nechala jsem to plavat.
Vyšli jsme po chodníku, stále v tichosti.

,,O čem jsi chtěl mluvit?" Zeptala jsem se jakmile jsme byli dostatečně daleko od domu. ,,Potřebuju ti něco říct, něco za co mě možná budeš nenávidět ale musím to udělat." Povzdechl si.

,,Proč bych tě měla nenávidět?"Nakrčila jsem obočí ale on neodpovídal. ,,Jde o Liama." Začal nejistě a já jsem se postavila před něj. ,,Co je s ním?"

,,On.....připomíná ti někoho, že ano?"Podíval se na mě a poškrábal se na zátylku a já jsem se překvapeně podívala a pomalu jsem zakývala hlavou na znamení souhlasu. ,,Připomíná mi jednoho kluka, který byl se mnou když....." Zarazila jsem se a Harry si povzdychl. ,,Děláš si ze mě srandu?" Hlesla jsem a o krok jsem ustoupila. ,,Je to on, že? Je to Liam?!" Zvedla jsem hlas. ,,Jo." Vydechl a zaryl do mě pohled.

,,Ty...ty jsi to věděl?" Vyhrkla jsem a nadzvedla jsem obočí. ,,Vím to asi měsíc." Odpověděl tichým hlasem a já jsem rty spojila do úzké linky.

,,Proč si mi o tom neřekl?"Zeptala jsem se trochu naštvaným a ublíženým hlasem. ,,Bál jsem se přesně téhle reakce!" Vyřkl nahlas a já jsem sebou cukla. Omluvně se na mě podíval a já jsem se zatvářila zklamaně.

,,Moc se ti omlouvám Lay...chtěl jsem ti to říct dřív ale..bál jsem se, že tě ztratím." Podíval se mi do očí a já jsem mu pohled oplácela. ,,Tohle omluva nespraví, Harry." Řekla jsem a v tu chvíli se ozvala rána.

H A R R Y

,,Tohle omluva nespraví, Harry." Řekla s ublíženým výrazem ve tváři a moji myšlenku přerušila rána, která se ozvala za mnou.
Rychle jsem se otočil a podíval se na místo, ze kterého to šlo.

Na druhé straně silnice někdo stál zahalený v černé kapuci a v jeho pravé ruce jsem viděl zbraň. Byl otočený na nás a tak jsem neváhal a tu svoji jsem vytáhl zpoza opasku. ,,Layle, jdi pryč!" Rozkázal jsem jí a dále jsem se věnoval osobě na druhé straně.

Svoji zbraň jsem měl podél pasu a začal jsem se blížit blíže k němu. Stál v klidu ale jakmile jsem zbraň pozvedl tak mě napodobil a vystřelil. Rána mě minula, Lay jsem poslal pryč a tak jsem se nebál, že by byla zraněná ona.

Neznámá osoba se rozeběhla pryč, já jsem vystřelil a viděl jsem, že jsem se trefil do nohy. ,,Harry..." Zašeptal jemný hlas za mnou a já jsem se za ním překvapeně otočil. Layle nebyla pryč jak jsem si myslel, celou dobu stála za mnou a kulka od neznámého ji nejspíš trefila.

Měla sklopenou hlavu a dlaně měla u pravé strany svého břicha. Dlaně oddělala a já jsem uviděl krev, vyděšeně se na mě podívala. ,,Sakra Lay!" Vykřikl jsem a přistoupil jsem k ní ale to už padala na zem. Stihl jsem ji chytit a klekl jsem si s ní na zem. Z kapsy u kalhot jsem vytáhl mobil a vytočil jsem číslo záchranky. Řekl jsem jim kde jsme a co se stalo. Do pěti minut by měli být tady.

,,Harry?" Špitla znovu a já jsem se podíval do její bledé tváře. Slza se vyronila a stekla po její tváři. ,,Vydrž." Šeptl jsem a pohladil ji po vlasech a své čelo přiložil na to její.

,,Vydrž Lay, vydrž." Zašeptal jsem znovu a pevně ji stiskl. Z dálky jsem už slyšel houkat sirény a její oči se začali pomalu přivírat. ,,Lay ne, nezavírej oči, ne." Vyhrkl jsem zoufale a pohladil jsem ji po tváři. ,,Prosím." Zašeptal jsem zoufale. Světla sanitky už byly jasnější a na kopci se vynořila celá.

Přijela až k nám a já jsem se pomalu zvedl s Layle v náručí. Zastavili u chodníku a vytáhli lehátko, na které ji poté položili. Přijali mou žádost abych jel s nimi a zanedlouho jsme se dostavily před brany nemocnice.

Zavolal jsem Anne, která začala panikařit a říkala, že přijede v čemž jsem jí zabránil. Nedopustil bych aby se stalo ještě něco jí, kdyby jela rozrušená po silnici.
Řekl jsem jí ať zůstane doma ale moc se jí nechtělo. Připomněl jsem jí že v devět ráno jí letí letadlo a tak to nakonec vzdala a řekla, že brzo ráno se ještě zastaví.

Vyčerpaně jsem hovor típl a mobil jsem dal do kapsy. Hlavu jsem opřel o studenou zeď a nohy jsem natáhl před sebe.
Taková poloha mi však na židli moc dlouho nevydržela a já jsem začal přecházet sem a tam po nemocniční chodbě.

Tohle čekání je nekonečné.