Bodyguard-|HS|

Epilog

Spěšným krokem jsem procházela rušnými ulicemi Barcelony a snažila jsem se najít místo své nové práce.

Musí to být blízko, na mapě to bylo někde tady.

Přešla jsem přechod s několika dalšími lidmi a v dálce už jsem viděla nápis své vysněné práce. Fotografování.

Pousmála jsem se a vydala jsem se k onomu místu.
Světle fialové vlasy mi vlály kolem obličeje a lidé se na mě dívali s lehkým pohoršením v očích. Sice jsem měla fialové vlasy, ale oblečená jsem byla normálně jako vždy. Černé uplé džíny a volnější bílé tričko s kapsičkou. Přesto jsem měla přehozenou jen koženou bundu. Změnila jsem se. Ale své změny rozhodně nelituji.

S zacinkáním se otevřely mahagonové dveře a dívce s fialovými vlasy se naskytl pohled na rozlehlé pracoviště, po kterém pobíhalo několik lidí.
Nikdo si jí nevšímal. Jen s pootevřenými ústy procházela mezi zmatkujícími a prohlížela si místnost.

,,Leila?" Otázal se za dívkou muž v bílém svetru. Otočila se a pohlédla mu do skromné tváře. Nejdřív nepochopila zkomoleninu jejího jména, ale zalíbila se jí. A tak ho u ní nechala.

O pár let později

,,Leio!" Křikl na dívku s nyní světle růžovými vlasy Antonio. Vedoucí ateliéru.
Zmiňovaná Leila k němu přiskočila se zrcadlovkou v ruce. ,,Co je A?" Oslovila ho jeho přezdívkou, kterou mu dala stejně jako on ji přejmenoval na Leilu. Tedy před dvěma lety.

,,Potřebuju aby si zpracovala tyhle materiály a do dvou dnů to poslala do New Yorku ano? Potřebují to pro Vogue." Rozzářil se nad dívčiným nechápavým obličejem.,,Vogue?!" Vykřikla radostně růžovka a vrhla se Áčku kolem krku. ,,Antonio to je skvělé! Vogue! To byl vždy tvůj sen!" Vyjekla a usmívala se od ucha k uchu. Upřímně byla ráda za to, že je její nejbližší kamarád tak šťastný. Povykládal jí všechny detaily a pak ji poslal zpět do práce.

,,Už musím jít Lei, tak ti tu pak zamkni až to doděláš." Mrknul na dívku, která se zaměřovala jen na papíry s různými fotkami. Jen na něj nepřítomně kývla a dál se věnovala své práci.

Jakmile měla hotové všechno co chtěla, tak pozhasínala světla, oblékla si černou koženku jako vždy a vyšla z ateliéru, který jako vždy zamykala poslední. Pracovala vždy ještě hodinu po skončení pracovní doby, ale jí to nevadilo, milovala tu práci.

Jakmile stála na chodníku vedle dveří, tak na sobě pocítila něčí pohled. Vyndala klíče se zámku a ohlédla se po ulici, kde už moc lidí nebylo. Byla zalita slunečním světlem, které bylo docela slabé, protože slunce už zapadalo za obzor.

Rozhlédla se a uviděla jen několik lidí, kteří nevypadali podezřele. Strčila klíč do kapsy a poohlédla se znova.

Zastavil se jí dech, snad i srdce. Pohled měla upřený jen na jednu osobu stojící na druhé straně ulice.
Dlouhé vlasy, které kdysi tak zbožňovala byli pryč. Ale zelené oči zůstaly.

Otočila se na osobu úplně a nevěřícně si ji prohlížela od spodu dolů.

Myslela, že je v Columbii. Očividně nebyl. Hleděl na ní se stejným zájmem a v očích se mu zračilo potěšení. Zase ji vidí.

Jeho srdce tlouklo rychleji, když spolu navázali kontakt. Nedoufal, že ji najde zrovna tady a takhle.

Růžové vlasy jí povlávaly kolem překvapeného obličeje, ve kterém na chvilku spatřil i bolest.
Taky se však změnil. Dlouhé vlasy vystřídaly krátké a místo práce pro nejmenovanou společnost se rozhodl cestovat.
Zatím navštívil spoustu míst, a Španělsko bylo jedním z nich.

Dívka na druhé straně ulice jen stála a mlčela. Nevěděla jestli ho chce dřív uhodit nebo obejmout a vyčíst mu všechno, kvůli čemu byla kdysi nešťastná.

Doufala, že ji nepoznal, ale zřejmě ano. Díval se na ni způsobem, jakým se na ni díval jen on. Vřele.

S veškerou láskou.