Dračí poselství

Na křídlech alicorna

Lance se pomalu vracel domů, stále se však skrýval před lidskýma očima. Byl už to asi půlrok, co divoký vlk zabil Alberta a oni opustili jezero Fiolla. Těšilo ho, že cesta trvala mnohem kratší dobu než předtím a hlavně, že se nevyskytly žádné potíže. Hranice přeletěli mrknutím oka a počasí jim víceméně přálo. Jenže z teplého a štědrého léta se stal podzim, kdy plody mizí a zvěř se schovává a zima pomalu dávala najevo, že se brzy ujme vlády ona. Jakmile se to stane, bude mnohem těžší sehnat něco na zub.

Lance si za ty hodiny a hodiny nudného letu (Alberto byl pryč, nebylo si s kým povídat) stačil dát všechno dohromady. Ze smrti Alberta se vzpamatovával dlouho, ale už se s tím nějak smířil. Hlavně díky Felixovi, který ho vždy přivedl na jiné myšlenky. Teď ale přemýšlel o něčem jiném. Zvažoval, jestli se vůbec má vrátit. Byl pryč takovou dobu, všichni ho považovali za mrtvého, roztrhaného a snědeného divokými zvířaty. Byli by vůbec schopni ho přijmout zpátky? Nepokusili by se mu ze vzteku ublížit nebo i zabít? Tahle otázka vrtala Lancovi hlavou celou dobu. Ani maminka, ani tatínek, ani Nicole a ostatní by to asi neudělali. Ale co zbytek města? A jednorožci? Nebylo by možná bezpečnější, kdyby navždy zůstal na útěku? Čím víc se ale blížili Lulicoxu, tím více Lance tuto možnost zamítal. Každý další kilometr, ba i metr, ho táhl k jeho domovu. Táhl ho stesk, smutek a pocit viny. Už mu nezáleželo, jestli jeho táta chce Felixe zabít nebo ne. Chtěl je vidět. Musel je vidět. On není mrtvý, tak proč by nemohli být spolu? Jeho láska k bližním byla silnější než strach...

Lance seděl na malé mýtině uprostřed lesa a brousil si nůž. Felix odletěl na lov. Lance byl celý netrpělivý. Podle mapy jim zbývaly asi tři dny, než dorazí domů! Přestože byl celý zkroucený a bolela ho záda z dlouhého letu, nejradši by pokračoval. To ale nepřicházelo v úvahu, protože by si Felix nestačil nalovit a dostatečně si odpočinout. Prohlédl si svůj nyní ostrý nůž a zastrčil si ho za opasek. Vstal, roztáhl ruce a nadechl se. Tak blízko, tak blízko! Nejradši by začal plnou parou běžet domů. Byl šíleně, až nezdravě natěšený. Jako malé dítě na dárky pod stromeček. Z jeho euforie ho vytrhly hlasy. Lidské hlasy. Skrčil se a zaposlouchal se. Každou vteřinou je slyšel blíž a blíž, až konečně rozpoznal, co si povídají.

"...a já mu povídám: 'Tak hele, s touhletou bys nekoupil ani pořádné lano, natožpak kožešinu.' " Podle praskajících větví poznal, že hlasy jdou přímo k němu. V poslední chvíli se stačil vplížit za nejbližší strom.

"To bylo o fous, příště..." Lance vykoukl ze svého úkrytu. Viděl dva muže v koženém oblečení a s velkým ovčákem na vodítku. Na zádech nesli mrtvé jezevce. V tu chvíli mu bylo jasné, že daní muži jsou pytláci. Muži se zastavili a udiveně zírali na Lancovy věci. Batohy válející se kolem, vyhaslé ohniště a celta natažená mezi stromy.

"Podívej se," řekl jeden z nich. "Kde se to tu vzalo? Nevím, že by zvířata uměla rozdělovat táboráky."

"Ať je to cokoliv, teď je to naše," řekl druhý, odvázal celtu a podal ji psovi.

"A ty bys nám mohl říct, kdepak je starý majitel? Chtěli bychom si s ním trochu popovídat..." zasmál se. Pes očichal celtu a zavrčel.

Co teď? pomyslel si Lance. Pes přiložil čenich k zemi a začal se pomalu blížit k místu, kde se Lance schovával. Vystrašeně sebou cukl, ale to neměl dělat, protože pes to uslyšel a nyní věděl, kde přesně je.

"Ale ale Azogu...chytls stopu, jo?" Azog se blížil ke stromu, za kterým se Lance schovával. Pokud se chtěl zachránit, musí udělat už jen jedno. Lance vstal a rozběhl se do lesa.

"Někdo tam je! Za ním!" uslyšel za sebou, společně se psím štěkotem. Krk mu vyschl, v hlavě zavládla panika a jeho jedinou myšlenkou bylo utíkat, utíkat a utíkat. Kličkoval mezi stromy a doufal, že psa nepustí, to by byl s ním konec. Nic ale přes hluk svých nohou neslyšel. Nevěděl, jak dlouho běžel, připadalo mu, jako by běžel celou věčnost. Nohy ho už pomalu neposlouchaly, plíce sotva lapaly po dechu a oči zalepil poletující prach. Stačil však zareagovat a přibrzdit, aby se zastavil na kraji velikého útesu. Přeskočit nešel, druhá strana byla moc daleko. Otočil se a uslyšel praskající větve. A tak udělal to první a jediné, co ho v tu chvíli napadlo. Rozběhl se po okraji útesu, doufajíc, že nebudou dávat pozor a spadnou. Běžel pár stovek metrů, když uslyšel zezadu psí štěkot. Otočil se a uviděl Azoga, jak je pár metrů od něj. Jazyk mu visel až u krku, Lance mu dával pořádně zabrat, ale žádný člověk se nemůže vyrovnat psovi v běhu. Azog pohledem do Lancových vystrašených očí získal odvahu a skočil. Lance se rozmáchl a udeřil Azoga loktem. Azog spadl na zem a Lance se zastavil a otočil. Ze země sebral nejbližší větev a když se pes vzpamatoval a znovu se na něj vrhl, udeřil ho klackem do tlamy takovou silou, že zůstal v bezvědomí. Lance si odfrkl. Taková slábotka, bojoval už s mnohem horšími protivníky. Co ale teď? Pytláci jsou mu také v patách a budou tady každou chvíli. A proti nim nemůže sám bojovat.