Dračí poselství

Úvod

Tak už je to tady...

Moment, kdy mám odletět...

Cesta, kterou musím zvládnout...

Otřepu se a vydechnu. Soustřeď se přece! Byl ti přidělen jeden z nejdůležitějších úkolů: odnést vejce na nové bezpečné místo. Ještě jsem zkontrolovala svůj vak a prohlídla si všechny vejce. Bylo tam i to moje, modré s vyrytou horou. To je mé mládě. To je mé mládě a mládě mé lásky, která musela odletět do bezpečí. Ach, lásko! Pukalo mi srdce, když jsi mě opouštěl! Zbývá už jen poslední dotek s mým vejcem...

"Zachráním tě maličký."

Pořádně jsem vak upevnila k mému boku a šla za vůdcem a jeho zlatým drakem. Čekali tam na mne. Vůdce přiložil své dlaně na mé líce a něžně mě políbil na čumák. Pak se mi podíval přímo do očí. A jednou, důrazně kývl. Poté mě pustil a odstoupil, nepřestával mě však sledovat očima. Zlatý drak se ke mně nenápadně přitočil.

"Zvládneš to. Už jsi jim mnohokrát dokázala natrhnout křídla a dokážeš to i teď."

Zlatý drak se odvrátil. Poslední pohled na ně a švihem na cvičiště. Zde již stáli mí čtyři společníci, kteří mě měli doprovázet. Vím, čtyři je málo, pokud by se proti nám měla postavit celá armáda, ale ve více dracích bychom vzbuzovali pozornost a byla by větší šance, že na nás ta armáda opravdu zaútočí. Všichni měli přivázaný podobný vak jako já, aby nepoznali, kdo nese vejce. Ale stejně je to jedno, já poletím uprostřed, takže bezpečně poznají, kdo. Poslední pohled na náš tábor a pak zazněla ta věta...

"Vyražte a šťastnou cestu!" Štěstí, to teď budeme hodně potřebovat, pomyslela jsem si, zatímco jsme vzlétli, a mí přátelé zaujali místa kolem mě.

To teď budeme potřebovat...

Letěli jsme už asi hodinu. Cestou jsme narazili na pár hejn divokých ptáků, ale na žádné draky. Štěstí? Udržovali jsme formaci a střídali se v hlídání okolí. Srdce mi hlasitě bušilo a mé nervy byly velmi napjaté. Měla jsem pocit, že i nepatrný dotek je mohl přetrhnout. Snažila jsem se uklidnit pomýšlením na mou lásku. Nepomohlo to. Akorát jsem byla ještě více zoufalejší. Vždyť ho neuvidím bůh ví jak dlouho, teda, jestli ho vůbec ještě někdy uvidím. Zkusila jsem něco jiného. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na vak.

Mé mládě.

Jen záblesk této myšlenky ve mně probudil novou energii. Cítila jsem, jak proudí mým tělem jako vítr a rozezněla mé svaly jako zvon. Měla jsem náhle i lepší smysly. Měla jsem pocit, že vidím dokonce každého broučka sedícího na větvi stromu či rostliny. A byla jsem naplněna pozitivní energií.

Já to přece jen dokážu.

Byli jsme na cestě už třetí den. Všechno šlo podle plánu. Jediné draky, které jsme potkali, byli naši pomocníci, kteří pro nás nalovili něco drobného k jídlu a hlídali nás při těch pár hodinách spánku, který jsme si mohli dopřát. K základně v horách zbývalo maximálně pár hodin, já však byla každou sekundu nervóznější a nervóznější. Co když na nás zaútočí právě tady? Vyzvala jsem své druhy k obezřetnosti a tiše doufala, že to pomůže. Za tu dobu, co jsme cestovali, jsem přemýšlela, o co mě ten zrádce připravil. Jak nás někdo může takhle zradit? Ten malej zpropadenej hajzl! Dá se mu přes to všechno ještě vůbec říkat drak? Po tom, kolik životů zničil a kolik životů ukončil? Vlastně mám obrovské štěstí, že jsem poznala své rodiče. Moje láska ne. Ostatně, je štěstí, že jsme ještě naživu.

Alespoň prozatím.

Trochu jsem si protáhla záda a zadívala se na nádherné hory přede mnou, které se před námi tyčily. To je cíl naší cesty. Ach, jsou tak blízko a přitom tak daleko!

"Vááááá..."

Otočila jsem se. Jednoho z mých druhů zasáhl černý paprsek světla. Podívala jsem se směrem, odkud paprsek vyšel a strnula jsem. Viděla jsem blížící se dračí hlavy. Cizí dračí hlavy. Takže nás našli! A uprostřed nich letěla ona.

"Leť, leť, utíkej!" štěkli na mě a já okamžitě vystartovala směrem k horám. Ještě jsem se ohlídla a viděla, jak se mí druzi vrhli na přesilu útočících draků. Pak jsem se ale nechtěla otáčet, abych se nezpomalovala. Letěla jsem neskutečnou rychlostí. Plíce mě pálily, krk ochraptěl a do křídel jsem dostávala křeče. Jak dlouho tohle tempo vydržím? Poté jsem uslyšela něčí dech. A nebyl to můj. Otočila jsem se a vyděsila se. Byla to ona a mnohem blíž, než jsem si myslela. Dobře jsem viděla její velmi hubené tělo, protáhlou obdélníkovou hlavu s ostrými tesáky, které jí z tlamy vyčnívaly jako zuby na pile a hubené, krátké nohy se zahnutými drápy, které se po mě sápaly. I ta vteřina mého pochybení stačila, aby se na mě vrhla a my se zřítily dolů...

Dopadly jsme a hned jsme od sebe odskočili. Ne však na dlouho. Pak se na mě znovu vrhla a sápala se po vaku. Já věděla, že nemá cenu s ní ztrácet síly a letět dál, ale nepustila mě. Ani nevím, jak dlouho jsme se praly. Byl to dlouhý a vyčerpávající souboj a já se snažila z něj vymanit, ale nepodařilo se mi najít správnou příležitost k útěku. Byla to zkušená válečnice. Každým úderem jsme té druhé dokazovaly, že naše místa nám náleží právem. Obě dvě jsme utržely spoustu škrábanců a kousanců. Konečně jsme se od sebe na chvilku odtrhly a já konečně spatřila to, co jsem chtěla vidět - únavu v jejích očích. Na nic jsem nečekala, otočila se a chtěla vzlétnout a letět pryč. Ale to byla osudná chyba. Vystoupala jsem sotva pár stop nad zem, když mě opět zezadu napadla, shodila na zem a zakousla se mi do krku. Svými drápy bez problémů prorazila mé šupiny a zabořila je hluboko masa. A já nemohla dělat nic, jen sípat bolestí. Ležely jsme a čekaly na mojí smrt.

"Nemusíš to dělat, Celestio," špitla jsem. Poté jsem uslyšela její škodolibý, odporný hlas:

"Nikdo mi neříká, co mám dělat, to přece víš."

A pak jsem si všimla spásy. Zadníma nohama začala pomalu sklouzávat po mých šupinách. Na nic jsem nečekala, sebrala jsem všechny síly a kopla ji do břicha. Stačilo to. Bolestně zavyla a tlak ji odhodil několik metrů daleko. A já se ve vteřině vznesla a letěla jsem dál, pryč od ní. Už jsem se ani neohlížela, jestli je za mnou nebo ne. Prostě jsem letěla. Otočila jsem se až po pár minutách letu. Letěla za mnou, byla ale naštěstí dost unavená, aby mě nedohnala. Se mnou to však bylo horší. Rány na mém těle pulzovaly a krvácely. Začínala se mi motat hlava. Ale já to musím zvládnout! Ještě jsem zvýšila rychlost. Pak mě napadlo kouknout se na vak. Byl roztrhlý, samozřejmě! A lehčí než normálně! Vzala jsem ho do předních tlap a smotala tak, aby už žádné vejce nemohlo vypadnout. A pak jsem jen letěla a letěla. Bolest narůstala. Ignorovala jsem ji. Nebo snažila jsem se ji ignorovat. Byla to příšerná muka, ale já nemohla zastavit. I přes to, že jsem ztrácela spoustu krve. Hlava mě z toho bolela a já myslela, že brzy omdlím a rozpadnu se v prach. Ale nestalo se. Letěla jsem dál, k smrti vyčerpaná. Každá vteřina byla pro mě hodinou a každá minuta několik dní. Nevím, jak dlouho jsem letěla. Nevím, jak dlouho jsem trpěla. Cítila jsem jen bolest, závrať a vyčerpání. A pak jsem konečně viděla to, nebo jsem si myslela, že vidím, to, co jsem vidět chtěla...

Slétla jsem a doslova jsem se rozplácla na zemi přede mnou známými budovami. Matně jsem viděla, jak ke mně běží známe tváře. Matně jsem slyšela něco jako: "Proboha, né..." Podala jsem do něčích rukou vak s vejci.

"Ať jsou v bezpečí," pípla jsem. Pak už se ke mně sbíhali léčitelé.

"Čtyři vejce chybí," slyšela jsem z dálky. Hlavně, jestli je mé mládě v pořádku, na ničem jiném mi nezáleží. Mé mládě.

"Ztratila příliš mnoho krve, musíme jí okamžitě pomoct!" Pak jsem cítila lidské ruce a léčivá kouzla. Přemýšlela jsem, jestli jsou mí kolegové ještě naživu. Pravděpodobně neměli šanci proti takové přesile. Ale dokázali jsme to, zachránili jsme většinu vajec a mé mládě je v bezpečí. Položila jsem hlavu na zem, zavřela oči a udělal svůj poslední výdech...

Mé mládě...