Dračí poselství

Útěk

Týden prázdnin skončil a Lance musel jít zase do školy. Ach jo! Komu by se chtělo do školy po týdenním volnu, že? Lance nikdy nebyl špatný student, ale učení ho nebavilo. Přišlo mu, že nikdy nebrali nic důležitého a opravdu potřebného. Proč se třeba neučí lovit nebo rozeznávat stopy zvířat? To aby se přihlásil na nějakou školu pro přežití v přírodě...a to by ještě musela existovat. Jediné, na co se Lance do školy těšil, byli jeho přátelé. Toby i Charlie se vrátili a celá jejich parta byla zase pohromadě. Hned v prvních několika dnech školy však dostali tolik úkolů a testů, že náladu mu nespravili ani jeho přátelé. Aby je všechny stihl, musel trošku oželet Felixe. Bylo to těžké, ale co se dalo dělat. Nechával Felixe létat po okolí sám. Koneckonců, když nebude letět nikam daleko, tak proč ne? V okolí ho znají a obyčejný pytlák nemá proti drakovi sebemenší šanci. Navíc se mu zdálo, že v poslední době Felix mnohem více poslouchá, což ho jenom uklidnilo.

A je tady pátek, jupí! Lance vyběhl ze školy, zamával svým přátelům a naskočil na Felixe, který na něj čekal před plotem kolem školních pozemků. Čekal tam na něj každý den. Felix byl vlastně takový Lancův soukromý létající povoz. Když přiletěli zpátky, Lance si hodil tašku s učebnicemi do kouta pokoje a už chtěl vyběhnout ven, když na stole našel lístek. Stálo na něm:

Lanci, umyj prosím nádobí, musela jsem hned pryč a nestihla jsem to.

Díky, máma.

Lance nahlídl okem do kuchyně a spatřil plný dřez špinavých talířů.

Hm, fakt super. A to jsem si myslel, že budu mít konečně volno... pomyslel si Lance. Chtěl se otočit a říct Felixovi tu novinu, když uslyšel zašustění křídel a Felix byl pryč. To ho vždycky udivovalo. Někdy ani nemusel Felixovi nic říkat a on už přesně věděl, co se děje. Pustil se tedy do nádobí a aby si zlepšil náladu, broukal si písničku, kterou jim zahrál Toby na svou vlastnoručně vyrobenou píšťalku. Když dokončil svou práci, už mu nic nemohlo zabránit v jízdě na jeho drakovi. Vyběhl ven, chvíli kroužil kolem luk a poté už spatřil Felixe, jak za ním horlivě pospíchá. Opět věděl, kdy skončil, a to bez jediného slova. Felix přistál na zem a Lance už už na něj chtěl naskočit, když se Felix otočil a hluboce zavrčel. Lancovi se tohle nezdálo jako obyčejné vrčení, které používá na prasata a další lesní zvěřinu, která pobíhá kolem. Bylo v něm mnohem více nenávisti a touhy boje, až mu z toho ztuhla krev v žilách a naskočila husí kůže. Lance se otočil směrem, kam se Felix díval, ale jediné, co viděl, byla prašná cesta a ohrady s klidnými, pasoucími se jednorožci.

"Ticho," pokáral Felixe a vzlétli. Jejich let byl poklidný a Lance si ho moc užil, přesto o tom vrčení celou dobu přemýšlel. Ale ne, chová se jako hlupák. Felix prostě zavrčel trochu víc, to je celé. Nic víc, nic míň, řekl si a pustil incident z hlavy.

Na celou věc by málem zapomněl úplně, kdyby se to druhého dne nestalo znova. Ale tentokrát Felix zavrčel dvakrát a mnohem výrazněji a výhružněji než předtím.

"Nech toho," okřikl Felixe. Trochu se jeho řevu bál, tentokrát si s tím ovšem nedělal těžkou hlavu. Musel zase něco potkat v lese.

Další den, zataženou neděli, už Lance opravdu dostal strach. Když chtěl normálně nasednout na Felixe, on vystartoval a kdyby Lance včas nevyskočil, nechytl ho za ocas a tím ho nezastavil, určitě by letěl za tím a porval by se. Tohle už těžko mohl být obyčejný čuník. Ale co by tady mohlo žít tak velkého, aby se mu podařilo Felixe takhle vyprovokovat, lámal si hlavu Lance celé hodiny, když v nočních hodinách, nemohouce usnout, koukal do stropu. Že by pytlák? Ale všichni v okolí vědí, že tu žije drak a žádná jiná vzácná zvířata tu nežijí. Když nepočítáme jednorožce. No nic, zítra to probere s přáteli.