Dračí poselství

Umění kouzelníků 1/2

Lance zbytek odpoledne strávil tím, že si hrál s Firou. Fira měla ráda blbosti, létala ve vzduchu jako střela, dělala nejrůznější akrobatické kousky a karamboly a vrhala se na Lance střemhlav dolů, aby se s ním mohla poprat. Skoro si přál, aby mu také narostla křídla a on se mohl vznést a dovádět s ní. Felix se vrátil až v podvečer. Lance si zrovna cvičil záda a Fira si čistila křídlo, když se plachta odklonila na stranu a Felix vešel do jejich týpí.

Tak tady jsi, řekl Lance překvapeně a trošku naštvaně. Přišel k němu blíž a pohladil ho po čumáku. Kde jsi celý den byl?

"Frisk mě o něco požádal, je mi líto, musel jsem jít hned s ním."

Aspoň jsi nám mohl něco říct, měli jsme o tebe strach, když jsi náhle zmizel. A Frisk po tobě chtěl nějaký úkol hned po tom, co jsme se vrátili z docela dlouhé cesty?

"Bylo to nakonec jen nějaké cvičení na koncentraci. Víš, jako že jsem nezapomněl, jak se spojit s křišťálem. Snaží se mě držet trošku dál od ostatních draků. Když už všichni vědí, co mám za schopnosti, budou se se mnou chtít všichni přátelit..."

Jasně, chápu. Tak jen příště mi prosím nezapomeň dát vědět, jo?

"Spolehni se." Chvíli ještě byli vzhůru, ale pak si šli lehnout. Všichni byli unavení a navíc to vypadalo, že se Arthur za nimi stavět nestihne. Druhý den ráno se Lance probudil dřív než ostatní. Promnul si oči, protáhl se a posadil. A jako obvykle, začal přemýšlet. Jedna myšlenka honila druhou, rušily se navzájem a Lance si přál, aby je uměl nějak zahnat. Prostě vypnout, mít hlavu stejně dutou jako pařez, kterého už léta požírají brouci, tupě zírat do stropu a sledovat slunce, jak skrz štěrbiny mezi dřevěnými tyčemi, ze kterých se týpí skládá, zalévá stěny světlem. Podíval se na své spáče. Oba dva tvrdě spali s hlavami schovanými pod křídly. Nikdo z nich nejevil známky života, jedině Fiře ze křídel sálaly drobné plameny, mnohem menší, než když byla vzhůru. Lance je nechal v týpí a vyšel ven. Zamrkal, aby si jeho oči přivykly světlu, a zamířil k Arthurově týpí. Doufal, že ho tam najde a třeba že nebude taky spát. Když však trochu odkryl plachtu zakrývající vchod a nakoukl dovnitř, uslyšel slabé zavrčení. Steelwy ležela na boku s křídly volně položenými podél těla a jedním otevřeným okem na něj výhružně koukala. Lance rychle nakoukl, jestli je v týpí i Arthur, ale jeho postel byla prázdná. Zakryl tedy vchod zase zpátky a zamířil pryč. Ušel však jen pár kroků, když ho někdo zezadu chytil a zakryl mu oči a pusu. Lance se nejdřív trochu vyděsil, když však zjistil, že má ruce i nohy volné, zase se rychle uklidnil.

"Arty!"

"Řekni heslo," řekl Arthur hlasem posazeným výš než normálně. Lance však teď bezpečně věděl, že je to on.

"Žádný heslo jsme si nikdy nedávali."

"Musíš říct heslo, jinak tě svážu a odnesu pryč." Lance ho chtěl dloubnout loktem do břicha, ale to se mu nepovedlo, protože Arthur postřehl jeho pohyb rukou a uhnul. Poté však černá před jeho očima zmizela. Lance se otočil a zamrkal na svého kamaráda, aby se mu zaostřil.

"A pamatuj, heslo je 'Arthur je nejlepší'." Oba se zasmáli.

"Jsi vzhůru nějak brzo," řekl Lance.

"To samé platí o tobě," odpověděl Arthur a prohrábl si rukou vlasy. " Ale já se prostě probudil a nechtělo se mi dál spát."

"Mám to podobně. Nepůjdeme se na chvilku projít, než bude snídaně?"

"Můžeme."

Vyrazili náhodným směrem, proplétali se mezi týpími a poslouchali zívání probouzejících se lidí, jezdců a draků. Začínalo se dělat teplo, vál mírný, ale studený vítr a na trávě ležely kapky rosy. Tentokrát zase Arthur vyprávěl, co se stalo, když byl Lance pryč. Pověděl mu taky o útoků Aarona na draky z Prirockých hor. Lance v první chvíli nevěděl, co si má myslet. Něco o útoku slyšel, ale že to bylo až tak hrozné?