Dračí poselství

Jednorožci

"Víš Lanci," zeptal se táta, "proč se mladým jednorožcům řezají rohy?" Lance odpověděl bez zaváhání.

"Aby si neublížili."

"Velice správně," pochválil ho táta. "Jednorožci v pubertě se od lidských dětí moc neliší. Pořád by si dokazovali, že oni jsou ti nejlepší a dělají svými kouzly všelijaké věci. Často velmi nebezpečné. Proto se jim řezají rohy, aby někomu nechtíc něco neudělali. V divočině by to bylo jedno, zkoušeli by si svá kouzla na stromech, ale v ohradě by to mohlo být nebezpečné. A není se čeho bát, zase jim doroste. Ale nikdy, opakuju NIKDY neřež roh dospělým jednorožcům. Mají se svým rohem citovou návaznost a s rohem uřízneš i kus jejich duše. Takže by pravděpodobně zemřeli. Mladým to tolik nevadí, nemají se svým rohem ještě takový vztah, ještě ho neumí pořádně ovládat. Jenom přijdou o svou "chloubu". Jednorožcí rohy jsou ale velmi žádaná surovina a dobře se za ně platí. Proto se dodnes s nimi konají nelegální trhy a to nejen s rohy těch mladých..." Táta se odmlčel a pohladil jednorožce, kterého držel na vodítku. "Ale dobře se to kontroluje. I když někdy je to otrava. Ani nevím, kolikrát už mě kontrolovali, ale to je dobře, to se musí. Existuje ještě jeden způsob, jak získat bezpečně jednorožčí roh a to, že uřežeš roh mrtvým jednorožcům a uděláš z něj prášek. Ale řezat roh mrtvým jednorožcům je nevýslovná ohavnost. Říká se dokonce, že pokud to uděláš, budeš proklet do té doby, dokavaď nebudeš dobrými lidmi náležitě potrestán. A ta kletba je vážně strašlivá. Pak budeš celkem rád, že dostaneš od krále 'jen' doživotí. Ovšem pokud ti z jednorožčího stáda dá nejstarší z nich povolení, které vypadá tak, že ti kývne na otázku: 'Můžu řezat roh mrtvým jednorožcům?', nic se ti nestane. V současné době existuje jen pět farem, jejichž majitelé mají toto povolení, včetně nás."

Mezitím došli ke stájím. Byly obrovské, táhly se podél prašné cesty a skládaly se ze stlučených dlouhých prken, které mezi sebou měly malé mezery, dost velké na to, aby dovnitř společně s občasnými okny pronikalo dost světla. U stájí stála kamenná budova, ve které když se obejde a otevřou dveře, jak Lance věděl, se skladují sedla a uzdečky. Táta ji však neobešel a otevřel první, přední dveře a všichni vešli dovnitř. Uvnitř byly na hřebíkách přitlučených na stěnách pověšeny nejrůznější nástroje, od pilek až po sekyry. Dominantou místnosti bylo něco, co vypadalo jako velká dřevěná krabice, stojící přesně uprostřed. Představte si box, který je tak úzký, že se v něm žádný kůň nedokáže otočit. Na konci, kde kůň vystrkuje hlavu, bylo něco, co vypadalo jako železná uzdečka, která držela ve vzduchu díky železné tyči, která byla upevněna k boxu. Část vodorovného prkna boxu chyběla a byla tam dána jezdící tyč, která byla jednou stranou v boxu a druhou zase směřovala ven od boxu. Jednorožec se vzepjal na zadní.

"Dolů," křik táta a pleskl jednorožce po zadku. Načež se jednorožec opět postavil na všechny čtyři a neklidně se zavrtěl. Táta otevřel vrátka do boxu, uvázal vodítko k jezdící tyči a posunul jí. Jednorožec tedy musel chtě nechtě vstoupit do boxu. Táta za ním hned vrátka zavřel. Pak jedním posunem tyče donutil jednorožce vykouknout hlavou ven a hned ji napasoval do železné uzdečky, takže jednorožec se nemohl hýbat. Mohl jen lehce kroutit tělem a boky narážet do stěn boxu. Hlasitě dával najevo, že se mu to nelíbí.

"Nekňuč," uklidňoval ho táta, přeměřil rukou roh, rozhlédl se po místnosti a vzal jednu z visících pilek. Lance stál opodál a se zaujetím ho pozoroval. Táta si vybral místo a začal řezat. Znělo to jako řezání dřeva. Jednorožec tiše kňučel a v jeho hlase byla slyšet vzpoura a pohrdání. Náhle se mu kolem rohu objevila fialová mlha. Byl to důkaz, že se pokouší čarovat. Nic se však nedělo.

"Box je imunní proti jednorožčím kouzlům, ale..." řekl táta. V tu chvíli se zvedla židle, která stála na protější straně místnosti a prudce se vrhla proti nim jako kopí. Táta i Lance se stačili včas shýbnout. Židle je minula o několik centimetrů a roztřískala se o protější zeď.

"...zbytek chráněný není." dořekl táta.

Lance se už moc neptal. Jen naslouchal zvuku, který vydávala pila a pozoroval jednorožce. Ten byl velmi naštvaný a házel sebou o sto šest, o další pokusy uniknout magií se ale nepokusil.

"Proč už se nesnaží čarovat?" zeptal se po chvíli. "Vždyť je tady spousta nářadí, které není chráněné a může ti jimi vážně ublížit."

"Ano, to mohl," souhlasil táta, "ale neudělá to. Ani jednorožci v pubertě nejsou blbí. Kdyby mi ublížil, nedostal by se ven. Čekal jsem ale, že bude útočnější, když jsi tady ty. Možná si myslí, že ještě nevíš, jak box otevřít. " Když konečně roh odřezal a s cinknutím spadl na zem, jednorožec se naštvaně zajíkal. Táta si vzal pilník a začal ten zbytek, co jednorožci po rohu zbyl, zapilovávat.

"Tak ti to aspoň trošku uhladím, aby jsi nebyl tak naštvaný." usmál se na jednorožce. "Zase ti doroste, neboj." Když ten pahýl, co po rohu zbyl, dostal do nějaké zaoblené pozice, konečně pustil jednorožce z boxu, sáhl do kapsy kalhot a dal mu kousek tuřínu. Jednorožci tuříny milovali, ale i přes tuto pochoutku měl Lance pocit, že jednorožec má sto chutí rozdupat vše, co mu přijde do cesty. Opustili budovu a cestou se vrátili zpět k výběhu.

"Tak běž," řekl táta a jednorožce pustil. Ten oba dva probodl zlobným pohledem a poté odcválal za svými druhy.

"Ty ještě nikam nechoď," křikl na Lance, který se taky chystal odběhnout. "Pomůžeš mi s práškem Basila, který umřel minulý týden." Basil, pomyslel si Lance. Toho jednorožce měl vždycky rád. Byl to takový klidný a hodný jednorožec. Byl skoro černý, ale ne tak moc, jako noční obloha zakryta mraky. Nikdy se nevztekal a vždy se snažil pomáhat. Ale měl už svá léta. Už když se narodil, byl starý. Vzpomínal na něho, zatímco drtil něco, co vypadalo jako černý krystalický prášek. Měl pocit, že jakmile drtíte roh nějakého jednorožce, kterého jste znali, musíte na něj vzpomínat. S úmyslem vykroucení se z tohoto kouzla se zeptal: "A jak je to s pegasy?"

"Hm, pegasové," zamyslel se táta. "To jsou koně s křídly, ale to jistě víš. Taky zajímaví tvorové. Mají ale mnohem menší čarovnou moc. A kouzlit jako jednorožci nedovedou. Říká se, že kdo se jednou proletí na pegasovi, stane se moudřejší. A dají se i chovat. Za pírka z jejich křídel se platí dobře. Ale jejich chov je mnohem náročnější než chov jednorožců. Mají křídla a mohou kdykoliv zdrhnout, musíš opravdu získat jejich důvěru. A ta se získává velmi těžko, stejně jako u jednorožců. Až na to, že pegasové jsou mrchy a i když ti věří, klidně utečou, proto je moc nemám rád. Možná je to proto, že svoboda a volnost je pro ně důležitější než přátelství s člověkem. Ale kdo ví."

"A existují kříženci jednorožců a pegasů? Myslím koně s rohem i křídly, takového okřídleného jednorožce," zeptal se Lance.

"Ano, existují, říká se jim alicorni. Nikdy jsem je ale neviděl a neexistuje jejich chov. Slyšel jsem, že jich ještě na jihu pár je, ale jsou to jen povídačky." Mezitím Lance dokončil svou práci a hrdě ji ukázal tátovi. Z rohu jednorožce byl nyní v konzistenci jemnozrnného písku.

"Výborně," pochválil ho táta. "Můžeš ještě být chvilku venku, ale do západu slunce buď doma."

"Spolehni se!" křikl ještě Lance a už utíkal zpátky do výběhu.