Dračí poselství

Stahují se mračna 1/2

Bylo časně ráno. Lance byl poměrně rozhozený, spal sotva pár hodin a to už si za tu dobu na farmě zvykl vyspávat si, jak se mu zachtělo. Draci stáli venku, nachystaní a trochu najedení ze zbytků masa a Arthur s Hanzem na ně uvazovali poslední zavazadla. Hrodgrar balil jídlo, které jim Sofie přes noc nachystala. Stávalo se hlavně z chleba, sýra, čerstvého ovoce a zeleniny a trocha mouky. Lance vešel ještě do domu, aby se ujistil, že má všechno a poté šel pomoct s navazováním vaků na draky. Nikdo z nich to ráno ještě fénixy neviděl. Fira tiše seděla vedle Felixe, aby nepřekážela a koukala ustrašeně po ostatních.

"Hotovo," řekl Hanz, poté co na Stanleym utáhl poslední přezku.

"Naskákejte na draky," poručil Hrodgar. "Čím dřív vyrazíme tím líp, ať nevzbudíme pozornost v Lulicoxu."

"Ale co fénixové?" zeptal se Lance. Sotva to dořekl, vykráčeli ze dveří ven. Nejdřív Matthew, poté Virgo a nakonec Jake. Z jejich výrazu nešlo poznat vůbec nic.

"Jak jste se rozhodli, Jaku?" zeptala se Fira. Všichni na něj upřeli zrak a rozhostilo se všeobecné napětí. Jake dal křídla křížem a významně se nadechl.

"Uvažovali jsme o tom. Nelíbí se mi to a pochopitelně se mi to nelíbí. Všechno je pomotané, fénixové se s lidmi nikdy neměli potkat, nemáme tu vůbec co dělat. Už dávno jsme měli být zpátky. Nicméně, vzhledem k tomu, že situace je taková, jaká je..."

"Prostě vám jménem všech fénixů pomůžeme," dokončil větu Matthew. Lancovi se nesmírně ulevilo. Usmál se a otočil se k ostatním. Ani nemusel nic říkat, všichni to pochopili a také si spokojeně oddechli.

"Matte!" vykřikla Fira radostí a vystřelila k Matthewovi, který ji přátelsky objal a poté jí objal i Virgo. Jake měl ve tváři lehce znechucený výraz.

"Situace je špatná, ale jsou to tvoji přátelé a my je nenecháme na holičkách. Dlužíme jim to, za to, jak se o tebe postarali. A ostatní fénixe nebude tak těžké přemluvit, až zjistí, jak se věci mají."

"To je vážně skvělé!" řekl Arthur. "Mockrát vám děkujeme. Nejen my, ale i celá Calderie. Vaše pomoc má nevyčíslitelnou cenu."

"Poletíte teda s námi všichni?" zeptal se Lance. Jake pokýval hlavou.

"Jen jestli vám nebude vadit, že si občas odpočineme na dracích. Nevím jak Fira, ale my nejsme moc připravení na dlouhé lety."

"To Fira dělala i bez zeptání," usmál se Hanz. Fira se zákeřně a pobaveně ušklíbla.

"Tak vyrazíme?" zeptal se Lance. Náhle se ozval hluboký, neznámý hlas.

"Vy nepoletíte nikam."

Všichni se zarazili. Dobrá atmosféra byla náhle fuč, jako by ji vítr odfoukl do zapomnění. Všichni se mlčky rozhlíželi, odkud hlas přišel a v srdcích jim vládla úzkost. Jeho zdroj ale nebyl vnější. Byl to hlas v jejich hlavě, komunikoval pomocí myšlenek a slyšeli ho všichni.

Frisku, jste to vy? zeptal se nejistě Lance. Jeho hlas už slyšel, tenkrát však Frisk truchlil nad ztrátou Luka a zněl přece jen trošku jinak. Byl si však skoro jist, že je to on.

"Ano, jsem to já."

"Jak víš jistě, že je to on?" špitl mu Arthur do mysli tak, aby ho Frisk neslyšel. Lance ho v mysli odbyl. Byl si nyní stoprocentně jistý a taky věděl, že je Frisk slyší.

Jaká to pocta, že jste se s námi spojil, pokračoval Lance. A čím jsme se zasloužili o to, že mluvíte na nás všechny? Jaká to čest!