Dračí poselství

Dračí vejce 2/3

Co budou dělat? Spadnou, rozplácnou se, obarví okolní kameny červenou...

a zemřou...

ŽUCH!

Lance otevřel oči. V první chvíli nechápal, co se děje. Padali dlouho a dlouho. A náhle se probere tady, ležící na dně propasti na kamenech bez jakékoliv zlomeniny. Dobře, byl trošku odřený, ale to se nepočítalo. Rozhlédl se a našel Felixe. Ležel na kamenech nedaleko od něj a také byl celý odřený, po jeho těle mu stékaly malé potůčky krve. Také jeho křídla byla červeně prouhatá a děravá jako cedník. Rozhodně dopadl líp než on.

Počkej, vyléčím ti to... Lance během chvilky rány zacelil. Nesmírně se mu ulevilo, protože ten pohled na zkrvaveného Felixe byl nesnesitelný. Felix se protáhnul a přesvědčil se, že mu na křídlech nezbyla žádná díra.

"Děkuju." Z jeho hlasu bylo znát, že je stále trochu otřesený.

Jak jsme tohle mohli přežít?

"To díky tobě, Lanci. Tys to neviděl? Téměř na konci se kolem tebe utvořila jakási zářivě modrá aura. Ta zabrzdila tvůj pád, reagovala podobně jako nějaká bublina. Zabrzdila i mne a od ní se odrazily i kameny, které na nás padaly. A poté zmizela."

Aura? Já nic neviděl, ani necítil. Lance se podíval nahoru. Museli být celé stovky metrů v hlubinách hory, díra, kterou sem spadli, byla teď malá jako hrášek. Šachta, kterou padali byla pěkně zaoblená a skoro nikde nevyčníval žádný kámen, ani větvička. Lance začal pochybovat, že tuhle díru stvořila příroda...

"Jestli si myslíš, že tohle vylezeme, tak to se šeredně pleteš. Já se tam nevejdu a ty, kdyby ses pokusil šplhat, okamžitě sklouzneš."

Máš pravdu. Musíme se odsud dostat nějak jinak...podívej, chodba.

"Co? Kde?"

Támhle, ty ji nevidíš?"

"Ne."

No tak, zkus posvítit trochou ohně. Felix to udělal a během vteřiny i on objevil jasnou díru dost velkou pro draka mnohem většího než byl Felix. Ten překvapeně přestal chrlit oheň a udiveně se na Lance podíval.

"Jak to, že víš, že tam je? Je tam šílená tma, ani já nic nevidím. A že mají draci mnohem lepší zrak než lidé..."

Nemám tušení. Já jsem ji náhle prostě viděl. Jako záblesk světla, víš?

"Dobrá, tak jdem. Musíme se dostat pryč dřív, než tady umřeme hlady." Lance ještě popadl jednu z větví, které s nimi spadly dolů a nechal ji Felixe zapálit jako pochodeň. Důvtipným kouzlem ještě ochránil klacek proti úplnému shoření a vyrazili. Dobrých půl hodiny se plahočili temnou chodbou dál a dál do neznáma, Lance vepředu a Felix těsně za ním. Nezdálo se však, že by se blížili ven, ba naopak.

"Trčíme v jakémsi skalním bludišti, nemáme ani tucha, kde jsme a co nevidět na nás může někdo strhnout kamení...a to všechno kvůli tobě!"

Felixi, nech toho. Já jsem nás sem nechtěl zatáhnout...

" 'Sedni si, sedni si, je to úplně v pohodě.' Ne, on mě prostě poslouchat nebude. Jednou jsem mu věřil a jak to dopadlo." Lance si povzdechl. Ano, byla to jeho chyba a nemělo cenu se s Felixem hádat. Odjakživa nesnášel prostory, kde nemohl pořádně roztáhnout křídla.

"Počkej, už si vzpomínám..." Felix se zarazil."Jak to říkal Frisk? 'Převážně travnaté vrcholy hor, které při dopadu lehčího stvoření začnou pružit, taková místa skrývají dračí pasti.' Takže super!" Felix sklopil hlavu. "Že já nikdy nedávám pozor..."