Dračí poselství

Po 10 letech...

Lance seděl za psacím stolem a vyplňoval poslední úřední papíry. Jak on tuhletu úředničinu nenáviděl, ale byla potřeba ji udělat. Jak jinak by Lulicox věděl, kolik zboží má a kolik z něho bude peněz na daních? A čím více peněz se vybere, tím více jich může Lulicox investovat do svého rozvoje. Ještě poslední podpis a měl hotovo. Lance odložil psací brk a protáhl se. Poté vstal a vyšel ven. Bylo nádherně, sluneční paprsky ho lechtaly do obličeje a zpěv ptáků a mírný teplý vítr kouzlil úsměv na tváři úplně všem. Ze snění a bolavých zad ho vytrhl dětský křik. Když se probral, musel čelit návalu dvou dětí, starší holčičky a malého chlapce, kteří se mu vrhli na nohy a pokusili se ho povalit.

"Tatí, tatííí!" Lance je vzal do náruče a zatočil se s nimi dokola. Obě děti se nadšeně smály.

"Už stačí, jste moc těžcí," zaúpěl Lance a položil je na zem. Držet oba dva bylo opravdu náročné a Lance nechtěl nikoho z nich zvýhodňovat.

"Ještě, ještě!" křičela holčička.

"Už ne Zinnio." Zinnia se lehce zakabonila. Bylo jí teprve pět, ale bylo to neuvěřitelně bystré a chytré dítě, které milovalo všechno živé stejně, jako milovalo blbosti. Měla husté kaštanové vlasy sepnuté do culíku a silné hubené tělo, cvičené hodinovými běhy za jednorožci. Byla stejně krásně bláhová jako Lance za mlada, ale vzhledově připomínala tmavovlasou Nicole.

"Ale co to je? Že bychom našeho bručouna zlochtali...hej!" Lance se podíval dolů a zjistil, že se mu chlapec ovinul kolem nohy a držel se jí jako klíště.

"Skvělý nápad Alane!" křikla Zinnia a hned svého bratra napodobila. Alanovi byly teprve tři roky a na rozdíl od své sestry byl mnohem stydlivější. Hlavně se to projevovalo při styku s cizími lidmi. Rád však pozoroval svou starší sestru, která se o něj často starala a přidal se k jakékoliv bláznivině, kterou vymyslela. Alan měl krátké rozcuchané černé vlasy a roztomile baculaté ručičky a nožičky. Obličejově to byl celý Lance.

"Co je to tady za vzpouru?" smál se Lance, zatímco se s vřískajícími dětmi snažil chodit sem a tam. "Jen počkejte, já vás shodím, až vás chytím!" Hrál, že nemůže chytit svoje nohy a děti se náramně bavily.

"No tak, nechte tatínka na pokoji, přinesla jsem vám něco na zub." Po prašné cestě šla Nicole a v jedné ruce držela hrábě a ve druhé dvě jablka.

"Mamí!" zapištěly děti, pustily Lance a přiběhli k Nicole blíž. Vzaly si od ní jablka a hned je podala Lancovi, který vytáhl z kapsy kapesní nožík a nakrájel je na menší kousky. Děti se pustily do jídla a Nicole se usmála a dala Lancovi pusu.

"Už jsi skončil?"

"Snad ano. Ale je to otrava, to víš."

"Tomu věřím. Navíc, když je tak krásně..."

"Právě." Náhle se zvedl vítr a všichni vzhlédli do vzduchu. Před nimi přistál Felix a menší zelenobílý drak. Lance se přivítal s Felixem a Nicole podrbala na čumáku zeleného draka. Měl skutečně krásnou barvu. Připomínal mladé jehličí rostoucí na stromech, mezi které prosvítalo denní světlo. Zinnia a Alan přivítali draky už méně divoce, od malička jim bylo vštěpováno, že se k drakům mají chovat s úctou a opatrně je hladili po bocích.

Jak bylo? zeptal se Lance.

"Báječně. Chip se opravdu snažil. Pořád mu to moc nejde, ale už jsem v jeho tlamě viděl náznak paprsku a cítil jsem, že si začíná tvořit pouto s přírodou. Můžu na něj být hrdý, je to opravdu můj syn." Felix vypjal hruď a poplácal zeleného draka křídlem. Lance zamrkal na Nicole a ta se usmála.

"Tak vidíš, že ti to šlo," řekla Nicole a Chipa objala. Ten se spokojeně usmál. Když se Zinnia narodila, Elena a Vivy přiletěly s dráčaty, kterým v té době bylo pět let, na návštěvu. A jedno z nich si Nicole vybralo za svou jezdkyni. Jak některé věci mohou často nabrat zajímavý spád, pomyslel si Lance, když tak o tom přemýšlel. Felix byl ovšem nadšený. Znamenalo to, že Chip musel zůstat na farmě a on nejenže nyní nebyl sám, ale mohl vychovávat jedno z Vivyiných dráčat. A to mu dělalo největší radost. Trávil s Chipem veškerý svůj čas a učil ho všemu, na co si jen vzpomněl. Až bylo divné, že Chipa svou výchovou a láskou neotrávil. Chip měl ladné, dlouhé tělo a hodně se podobal Vivy, ale baculatější nohy a široká hlava dokazovala, že to byl Felixův syn. Po Felixovi zdědil i skvělou obratnost a bavilo ho, když se Felix rozplýval nad jeho pokroky. Felix se však rozplýval po právu. Jeho klidná povaha se k Nicole perfektně hodila a spolu vytvářeli krásný harmonický pár.

"Vy už si zase povídáte v myšlenkách!" řekla naštvaně Zinnia.

"Až budeš větší, taky tě to naučím," usmál se Lance. "A to platí i pro tebe Alane."

"A najdu si taky vlastního draka?"

"Lidé si draky nevybírají, to draci si vybírají své jezdce. A až přijde čas, tvůj drak si tě najde. Podívej se do dálky. Někde tam je, schoulený v teplém a bezpečném místečku, a čeká. Čeká, až vyrosteš, zmoudříš, a pak bude moci s tebou sdílet tu krásu nebes..." Zinnia se zasněně podívala na oblohu a v jejích očích zablýskly jiskry.

"Jsou tak krásní, silní, nezkrotní...chci o nich vědět úplně všechno!"

"Neboj se, jednou se vše naučíš. Tím jsem si jist."

"Můžeme si ještě s Chipem a Felixem pohrát?" zeptal se Alan. Lance se probral a podíval se na Felixe a Chipa. Ti se na sebe tázavě otočili a potom svým jezdcům vyjádřili souhlas.

"Tak běžte," vybídl je Lance a děti se s nadšením rozběhly ke drakům. Honili se, lezli po sobě, váleli se po zemi, skákali, padali a náramně se bavili. Lance dal Nicole ruku kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Ta mu položila hlavu na rameno. Stáli tam, s úsměvem je pozorovali a poslouchali dětský smích a dračí funění. Slunce se pomalu chýlilo k západu a Lance zavřel oči. Všechno bylo tak, jak má být.

Takže...tohle je konec. Ano, mělo to vyjít dřív, ale minulý týden jsem měla věcí až nad hlavu, takže jsem to nestíhala. Co k tomu říct? Byla to dlouhá cesta, plná pauz, toku inspirací, akce i filozofie, hodin na posteli a za počítačem, horlivě ťukající do těchto přístrojů a hlavně spoustu hodin nekonečného snění. A všechno to začalo jednou mladou holkou, které kamarádka řekla o wattpadu, a tak se rozhodla tam své myšlenky zaznamenat. Jsem šťastná a nadšená a zároveň smutná a dojetá až k slzám. Vím, není to to nejlepší dílo ze všech, má mnoho chyb, ale je to moje knížka. Je to část mě samotné. Je to jako moje dítě. Navíc, kolik lidí může říct, že napsalo knížku? Navíc tak dlouhou? Já neskončila někde v půlce, já s tím nesekla s tím, že mě to nebaví. Já to vydržela, já to dokázala. Je to nepopsatelný pocit. Pocit, se kterým se budu vyrovnávat ještě hodně dlouho...

Tímto bych chtěla vám všem poděkovat. Všem, kteří si moje dílo přečetli. Všem, kteří vydrželi až do konce. Všem, kteří klikli na tu malou hvězdičku. Všem, kteří napsali nějaký ten komentář. Všem, kteří pomáhali téhle knížce v rozvoji nějakou připomínkou. Ano, staré kapitoly budu opravovat a díky vám budu vědět, na co se mám hlavně zaměřit. A největší poděkování patří tobě. Ano, tobě, ty, co to čteš. Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi. To, že se ti moje knížka líbila tak, že jsi ji dočetl/a, to, že tě pobavila, to, že ti aspoň trochu zlepšila den. To je to nejlepší, co můžu od tebe dostat. Moc ti za to děkuju :)

Kdyby někdo z vás měl ještě nějaké připomínky, dotazy či vzkazy, nebojte se je napsat do komentářů. Tímto se s váma loučím, ještě jednou moc děkuju a doufám, že se uvidíme u nějaké další knížky (ne, nevzdám se psaní :D )

Snivík

11. 9. 2015 - 17. 4. 2018