Lady Black (KOREKCE)

Prolog

Vy, co jste sem zabloudili, to jistě znáte: Být jiný ve světě plném ovcí ze stáda je sebevražda. Buďto vás ušlapou a nebo časem podlehnete nátlaku, kterému vás vystavují ostatní a ukončíte to sami.

Já měla štěstí, že jsem byla obdařena takovou houževnatostí, díky níž se mi podařilo přežít doteď. A za to jsem vděčná určité skupině lidí, kteří jsou stejní jako já.

Podobně jako některé z vás, jsem obyčejně neobyčejná holka milující černou a tvrdší hudbu než lidé v okolí. Můj život byl skvělý, normální a veselý.

Jenže štěstí je pomíjivé a nic netrvá věčně. Vše bylo parádní, dokud se nestala ta ohavná věc s mou mámou.

Zabili mi jí. A já teď zůstala jen s tátou, jenž není schopen říct ani blbé ,,Mám tě rád!" nebo mě pohladit, dát mi pusu na dobrou noc či jakýkoli projev rodičovské lásky.

Zato to má jednu výhodu, není to tak zlé, jelikož mě nijak extra nebije. V podstatě jsem mu úplně ukradená, občas na mě vyjede kvůli hluku a nebo nepořádku, ale jinak nic.

Hluk - hudba pouštěná na celý dům.
Nepořádek - většinou lžička ve dřezu nebo ponožka na zemi.

Něco málo pro představu - Táta je tatér a díky tomu mám už od patnácti/šestnácti pár tetování. (Mamka se přimluvila). Také je to silný alkoholik cholerického temperamentu.

Já chodím na normální nezajímavou střední školu, kamarádů moc nemám. Respektive mám jen jednoho a to zrcadlo. Pokus o trapný vtip koukám nevyšel. Nevadí. Dobrá, mám psa.

Ročního Bernského salašnického psa jménem Brutus. Pojmenovala jsem ho po jednom medvíděti z pohádky, je totiž stejně chundelatý a podobně veliký.

Své vlastní jméno také mám ale nepoužívám. Nikde, dokonce ani ve škole. U pedagogického sboru jsem oslovována výhradně příjmením a u spolužáku všelijak. Povětšinou hanlivě. Na jednom se ale shodli všichni. Říkají mi Lady Black. Není to lichotka, nýbrž výsměch. Já to tak ale neberu, líbí se mi to a používám to skoro všude.

Nenaštvete totiž agresory lépe, než tím, že obrátíte jejich zbraně proti nim. Ale to jsme odbočili.

Doma mám speciální přezdívku, ke které nemám ponětí jak jsem přišla. Táta mě neosloví jinak nežli Memoriae. Ale spíš mi říká Em nebo Memori.

Vždy když nemám co dělat a jen přemýšlím, dumám nad tím, proč zrovna Vzpomínka. Možná je to z důvodu mámina odchodu a já jediná jsem živoucí vzpomínka na ni. Jenže těžko říct, co se mu v době vymýšlení honilo hlavou.

Můj život se však od téhle jaksi mrtvolně poklidné doby dost změnil, jen se pořád nějak nemůžu rozhodnout zdali k lepšímu, nebo naopak k horšímu...