Lady Black (KOREKCE)

Věděla jsem to... jsi stejný jako kdysi!

,,To je v pořádku, živote. Taky se nenávidím..." zašeptám do ticha smířeně a otočím se.

Koho nevidím? Ano, přesně toho koho jsem nechtěla. Zamračím se na něj a chci ho obejít ale nedovolí mi to, zatarasí mi cestu svým tělem a když se pokouším o jiný směr, zastaví mě.

,,Co chceš??" štěknu nabručeně a založím ruce na hrudi. Cítím že v očích mě znovu štípou slzy.

,,Omluvit se ti.." špitne.

,,Na to je už trochu pozdě!" prsknu rozhořčeně.

,,Chanty.."

,,Nemluv na mě!! Nechci tě poslouchat! Stejně všechno co řekneš budou jen další lži!!!" křiknu a naštvaně rozhodím ruce do vzduchu.

,,Chantelle poslouchej mě!"

,,Ne! Ty poslouchej mě! Mám pokrk těch tvých lží! Je pravda že nemáme dávat lidem co nás zklamali další šanci, protože na to přesně čekají. Na to, že budu natolik slabá, že to bez nich nezvládnu a oni mě budou moct dorazit!! Dala jsem ti další náboj do tvý postole protože poprvé ses netrefil. No tak doufám že tě uspokojí to, že tentokrát ses trefil. Zabil jsi mě, umírám..." vidím jeho bolestný zmatený výraz. Zamračím se.

,,Spletl ses ve mně.." zachraptím výhružně a zadívám se mu do těch nádherných očí, které jsem kdysi tak hluboce milovala.

,,Ty to nechápeš! Nech mě to vysvětlit!" zavrčí bezmocně.

,,Já že to nechápu?? Co na tom mám chápat jinýho než to, že seš prostě děvkař co mi rád ubližuje, co? Ne, nic nechci slyšet. Nestojím o planý řeči, jen samý výmluvy! TY to nechápeš, Aarone. Nikdy nedospěješ jestli se hodláš válet v tom svinstvu, cos natropil kdysi dávno.." zvýším hlas a hrdě zvednu bradu.

Uvnitř jsem si ale tolik nevěřila, klepala jsem se tou námahou držet slzy na uzdě. Tolik to zklamání bolelo.

Vtom to všechno polevilo, strach, frustrace, úzkost. Zbyla jen bolest a ledový klid. Zašla jsem za své hranice a to se mi pěkně vymstí.

Povolily řetězy, co jsem si tak dlouhou dobu budovala po první ráně od něj. Zpřetrhaly se a teď se veškeré pocity vyvalily ven v podobě ledového klidu, bolesti a následně i vzteku, při pohledu na něj.

V tu chvíli mi bylo nazvracení, z něj, ze sebe, jak naivní kráva jsem byla. Myslela jsem že mám to všechno za sebou ale mýlila jsem se.

,,Nenávidím tě!! Seš stejnej bastard jako kdysi!!! Už tě nikdy nechci vidět!!!!! Vypadni!!" strčím do něho a hodlám mu ještě něco nepěkného říct.

,,Chanty vyslechni mě..!"

,,Ne!! Už tě poslouchat nehodlám! Nezměnil ses, ani trochu! Ale zato já jo! Nejsem Chantelle! Jsem Black! Lady Black! A ty jsi stejnej kretén jako když jsem tě viděla poprvé!!!" prohrábnu si vlasy a slzy nechám kutálet po tvářích, stejně prší.

,,Chan.."

,,Už zas.. jak jsem mohla být tak blbá?? Hned co jsem se dozvěděla kdo jsi, jsem tě měla poslat do prdele!!!"

,,Ale neudělalas to... proč?"

,,Protože jsem tě milovala! Chápeš? Opravdu milovala!! Myslela jsem si, že jsi se změnil! Zvláště po tom cos udělal ve škole!! Ale mýlila jsem se... tak šeredně jsem se zmýlila.. zklamal jsi mě! Znovu!!! A.." přeruší mě tím, že přiloží své rty na mé. Odstrčím ho a znechuceně si odplivnu.

,,Nech mě na pokoji!!! Už nechci abys ze mě dál dělal svojí hračku... vypadni!! Rozcházím se s tebou! Nechci tě už víckrát vidět! Ani tebe, ani nic spojenýho s tebou!!!" řeknu klidně a odhodlaně, strčím ruce do kapes a po temné deštivé ulici se poklusem rozběhnu pryč.

Nevím jestli jde za mnou nebo ne a je mi to upřímně u prdele. Třeba se mi podaří mu i rozbít hubu, když se přiblíží.

A Rosse? Vždyť věděla všechno, řekla jsem jí to! A to nejspíš byla chyba. Proč mi ublížila? Co jsem jí kdy provedla, že se mi musí takhle mstít??

Já věděla že nikdo jen tak nenapíše a nebude se chtít kamarádit! Jen se spolu domluvili a udělali si ze mě srandu!

Už nemůžu nikomu věřit, nikomu. Nenávidím lidi, všichni jsou stejní!

Začne mi vyzvánět mobil, kouknu kdo to je. Na displeji se zjeví Jinxxův obličej, zamračím se ale zvednu mu to, nezastavuju se a jdu dál.

,,Chantelle? Kde jsi??" zní vyděšeně a starostlivě. V pozadí hovoru slyším rozrušené zvýšené hlasy.

,,Nikde.." zavrčím.

,,Řekni mi to! Chanty!" mlčím.

,,Dobrá, mi si tě najdeme.." aniž bych cokoli řekla nebo dala jemu šanci ještě něco říct, tak hovor ukončím.

,,Ne nenajdete..!" třísknu s telefonem o zem. Jeho pád na mokrý asfalt doprovází tříštění, prasknutí a čvachtání, jak se roztříštil na kousky a ty se rozlétly okolo.

Rozběhnu se rychleji směrem, který je čistě náhodný. V tu chvíli mám chuť skočit pod nejbližší vlak nebo auto.

Bohužel ani jedno není v dohledu. Budu se tedy muset spokojit s nějakým psychopatem.

Problém je v tom, že tady ale žádné lidi nevidím, kromě mě tu nikdo - zdá se - není.

Třeba to je ale dobře, třeba to tak má být a já mám prostor k přemýšlení aniž bych musela hledět na to, jestli do někoho nevrazím.

Můžu capkat po ulici a v klidu přemýšlet, usměju se. Najednou, když jsem se postavila svému strachu, je náhoda při mně.