Lady Black (KOREKCE)

Rutina

Ani jsme se s Rosse nenadály a bylo pondělí. Daly jsme si sraz u ní před domem a šly pěšky až ke škole.

Není to tak daleko, máme to cca pět set metrů od baráků. Díky bohu jsme i ve stejný třídě, podle toho co mi Rosse hlásila.

Cestu jsme přežily mlčky, jen s idiotskými úsměvy na tvářích. Vejdeme do budovy toho ústavu a zamíříme ke skřínkám.

Jsme tu mezi prvními, tudíž je celkem klid. Ve třídě se posadím na svý obyvklý místo - úplně do poslední lavice u okna, Rossie si sedne ke mně.

,,Hej Ro... úsměv! Bude to v pohodě.." povzbudivě se na ní zakřením, kýne a zazubí se taky.

První hodina - dějepis - proběhla vcelku klidně, přestávka byla horší, díky pár debilům, ale vyřešila to sluchátka.

Tak nějak se to opakovalo celý den, až do poslední hodiny - zeměpisu -  kdy si začali všichni až moc utahovat z Rosse i ze mne, jenže já na to byla zvyklá, ona ne.

Po konci školy, si na nás otevřel tu svojí nevymáchanou hubu Sebastian. Když se dostalo na fyzickou potyčku a on šel po Rosse, nevydržela jsem to, má agresivní povaha se probudila.

,,Táhni k čertu ty bastarde!" vykřiknu a vrazím mu pěstí takovou, až přepadne ze zábradlí, na kterém doteď seděl a zahučí po zádech do křoví.

,,Tohle si vypiješ..." vstane a v obličeji rudý jako ředkvička se za mnou vydá.

S klidným výrazem ve tváři, jenž ho prudí víc než cokoli jiného, pozoruji jeho nasupený obličej, jak se přibližuje.

,,Varoval jsem tě... Lady Black.." posměšně mi šťouchne do ramene. Zamračím se a vlepím mu facku, na tváři se mu rýsuje rudý obtisk mé dlaně.

,,Ty děvko...!" strčí do mě, až si kecnu na zadek, podkopnu mu nohy a on si dřepne naproti mně.

Dřív, než však stihnu vstát, se k nám přiřítí jeho povedená parta a začne do mě kopat.

Vymrštím se na nohy a vrazím pěstí prvnímu, co se mi nachomítne do rány. Slyším křupnutí, hoch začne plivat krev a nejspíš i možná kusy zubu.

Odmítnu se tím zabývat a praštím dalšího a dalšího. Musím říct, že si to vcelku užívám, je to náplň mého dne;

Vstát, jít do školy, poprat se, jít ze školy, poprat se, dojít domů, vyvenčit Bruta, psát, přemýšlet o blbostech, jít spát.

A takhle to jde denodenně, vyjma víkendů, to se válím, uklízím, čtu si, píšu, venčím a nebo spím (a samozřejmě se nezapomínám prát).

Vskutku si nemám na co stěžovat. Domácí práce většinou plním, návštěvy kaváren zakázány nemám, Brutus je se mnou nonstop, písničky taky jedou bez přestávky, takže mám vlastně super život.

Když se kolem mě válí všichni členové party a drží se za čelisti, tváře nebo cokoli jinýho, opráším si imaginární prach z rukou a chytnu Rosse za rukáv, táhnu ji pryč.

,,To bylo..." nedořekne a já jen pokrčím rameny.

,,Normální." zašklebím se a otřu si krev s rozseknutého rtu. Kopance jsem snad většinu vykryla rukama a nohama, tudíž do žeber a břicha jsem snad moc nedostala.

,,Tohle prožíváš denně??" vykulí Ro oči. Jen zavrtím hlavou.

,,Většinu víkendů mám klid.." zakřením se zabočím do jednoho z obchodů.

,,Kam jdeš?"

,,Potřebuju si koupit nějaký knížky." oznámím s nadšeným úsměvem, dlouhou dobu jsem čekala, než je vydají.

,,Aha, oke. Co je to vlastně za knihy?" optá se Ro, mezitím co já se zaparkuju v knihkupectví u jednoho z regálů.

,,Taková super řada, nevím kolik těch knížek je, ale jsou úžasný. Pak je tu další, ta má čtyři díly a mně chybí už jen poslední.." ušklíbnu se a čapnu poslední díl čtyřdílné řady.

Po necelých deseti minutách klábosení a hledání mám všechno a jdu k pokladně. Vyšlo mi to, měla jsem přesně nachystané peníze.

Někdy je až děsivý, jak závislá na některých věcech jsem, že o nich vím první poslední.

,,Hele... dneska asi nic nepodniknem, leda si můžem navečer callnout, jestli chceš, ale musím obvolat tátovy kamarády, jestli u nich není nebo nevědí kde by mohl být. Pak musím uklidit a další serepetičky, na který bych se nejradši vykvokla a šla si dát kafe..." zesmutním. Rosse se jen usměje.

,,Jasně, v pohodě. Já musím ještě stejně probrat rodinnou věc, takže dobrý.. zatím čau!"

,,Čau!" rozloučím se s ní a vběhnu do domu. Skopnu boty z nohou, batoh hodím na podlahu do obýváku, tašku s knihama opatrně položím na gauč a vrhnu se k telefonu - myslím pevnou linku.

Vytočím první číslo, co mi vyvstane na paměti. Chvíli to prozvání, nakonec se ozve mužský hlas.

,,Ano?"

,,Ahoj Pavle. Není u tebe táta?"

,,Ne.."

,,Ehm.. a nevíš kde by mohl být?"

,,Zeptej se kluků, já jsem nemocnej a dřepím už druhej tejden doma..  takže ti v tomhle moc nepomůžu.."

,,Nevadí.. dík, ahoj!" okamžitě hovor ukončím, nestojím o vylejvání nemocnýho srdce. To co mu je, ať si vykecává na linku důvěry nebo co to.

Podobně neúspěšných telefonátů přibývalo a já začala mít strach. Nikdy nebyl pryč tak dlouho, nanejvýš jeden den a pak se vrátil.

,,Jó jasně.. fotříka jsem viděl včera v hospodě, dost se nalil, ale řekl, že jde domů a pěšky se vydal pryč. Pak už nevím..!"

,,Ok.. díky Stefane.." položím to. Jestli se mu něco stalo, tak by to už ale někdo věděl, nebo snad ne?

Zničeho nic se mi začnou klepat ruce a před očima se míhat nejhorší scénáře toho, co se mu mohlo stát.

Zavrtím hlavou a pokusím se ty ohavné myšlenky zahnat. Moc se ale nedaří a já pít nechci, ne teď a ne tady.

Vyřítím se po schodech do pokoke, vezmu ze skříně černou větší mikinu bez zipu a zašátrám po kapsách.

Najdu to co jsem hledala, třesoucíma se rukama vyndám ze šuplíku v nočním stolku zapalovač a posadím se na parapet, otevřu okno dokořán.

Zahledím se ven. Na to, jak před chvílí - no před chvílí, asi před hodinou a půl - bylo ještě hezky se teď stahovaly mraky, schylovalo se k pěkný průtrži mračen.

  Táák další a pro dnešek snad už poslední díl. Ano, vím, nehorázně nudný a o ničem, sorka... Další jsou lepší, přísahám. :/