Lady Black (KOREKCE)

Žádná změna...

Ležím na posteli a zírám do černého stropu s občasnými fialovými fleky. S povzdechem přejedu ostatní stěny pohledem a zastavím se na několika plakátech s hudebními skupinami, s obdobnými vyobrazeními jako mají moje polštáře. 

Některé jsem si "vyrobila" sama přes internet, jak jsou ty potisky na trička, hrnečky a různé další prkotiny. To jsou ty nejhlavnější prvky, které by mohly někoho zaujmout, když vejdou ke mně do pokoje. Nebudu ale vypisovat celý svůj interiér, nejsem Ikea.

Na posteli jsem rozplácnutá napříč, roztažená tak, že Brutus je v klubíčku stočený v pravém horním rohu matrace a spokojeně oddechuje. Venku je ještě šero, může být tak kolem čtvrté hodiny ranní a já stále nemůžu usnout.

Přemýšlím nad tím, co zítra podniku. Asi vezmu Bruta na procházku a pak do kavárny. Dost lidí mě tu zná, ačkoli se všem snažím vyhýbat, ale pan Dealoy je vskutku velmi milý starší muž. Občas si popovídáme, dovoluje mi vodit svého psa do jeho kavárny bez protestů. Ví, že je čistotný, nekonfliktní a poslušný.

,,Em? Pojď sem!" rozlehne se tátův hlas domem. Na to kolik je hodin, už má nabručený hlas jako ve dne.

,,Jak sakra ví, že nespím? Aa, počkat, jemu je to fuk." protočím oči a s velkou nechutí se vysoukám na nohy jako housenka.

,,Co?" zavrčím otráveně, když v pyžamu - též s BVB - seběhnu schody, projdu obývák a stanu v kuchyni.

,,Mohla bys?" ukáže na pytlík s roztátým ledem, jenž leží ve dřezu. Zaskučím, ale led vyměním a podám mu ho.

,,Že tys včera zase chlastal? Proto jsem tě nemohla najít!" docvakne mi.

,,Večer jsem už byl v posteli a snažil se z toho vyspat." zavrčí na oplátku a šlehne po mně nabručeným, přesto skelným opileckým pohledem.

Otočím se, zamávám mu a vydám se zpět do pokoje. Kašlu na něj, není tak neschopný aby si nevyměnil led a s jeho opilým já nechci nic mít.

Ne vždycky jsme spolu měli tak špatný vztah. Neříkám, že by byl někdy úžasný, ideální dcera s otcem jsme opravdu nikdy nebyli ale... Alespoň naše konverzace nestála, vcelku jsme se měli rádi, svým způsobem a dokázali se docela dobře bavit, v jeho lehce podnapilých chvilkách.

Avšak po mámině smrti to přestalo, on začal pít mnohem mnohem víc a já? Já se mu začala vyhýbat, dávala jsem mu to za vinu. Vlastně ani přesně neznám důvod.

,,Em!" slyším vřeštění zezdola.

,,Polib si..." zachrčím a obličejem napřed se rozplesknu zpátky na postel.

Jak moc bych si přála vrátit ty časy, kdy jsme společně chodili na koncerty a pracovní i soukromé akce kamarádů i spolupracovníků mých rodičů. To byl život. Ale tohle? Tohle je pouhopouhé umírání, ani přežíváním se to už nedá nazvat.

Přivřu oči a pokusím se zahnat slzy, jež se mi draly do očí, nechci brečet. Už ne, mám toho až po krk. Sáhnu po mobilu a kouknu na hodiny, půl pátý. No potěš ředitelčiny spisy, měla bych se vyspat.

Telefon zase odložím, noťas ale nechám hrát, nevypnu ho. Přikryju se peřinou, hlavu lehce položím na Bruta a zavřu oči.

Odfouknu si vlasy z obličeje, jemně lechtají a to mě vyrušuje od spánku.

,,Dobrou noc, Brute." zašeptám, Brutus mi zafuní do tváře a olízne ruku. Povytáhnu koutky úst do úsměvu, nedokážu si bez něj představit už ani jednu pitomou vteřinu.

Probudí mě dutá rána, následovaná tříštěním něčeho skleněného, nebo možná to byl porcelán, co já vím.

Jediné, co jsem z toho pochopila, bylo to, že táta už je zase dokonale na šrot. Povzdechnu si a přitáhnu Bruta blíž k sobě, aby nikam nechodil. Ještě by to schytal vázou, CDčkem ne-li mikrovlnkou.

Nevím, co na něm máma viděla. Prostě to nepochopím. Ubližoval jí i mně, hlavně psychicky, fyzicky ani moc ne. Ale když se opil, tak bylo lepší vyklidit pole. Prudce otevřu oči, když zaslechnu dupot po schodech.

Zapomněla jsem zamknout. proletí mi zděšeně hlavou. Vystartuju zpod peřiny a vrhnu se ke dveřím. Otočím klíčem v zámku a ten zvuk zapadající západky mi ze srdce odvalí velký ledovec strachu.

Opřu se zády o dveře a sesunu se podél nich na zem. Vyfouknu veškerý vzduch z plic v úlevně vzdechu. To bylo o chlup. Klepou se mi ruce. Byl by schopný mě znovu uhodit? přemýšlím nad touhle otázkou hodně dlouhou dobu.

Brutus mezitím seskočil z postele a lehl si mi do klína, povzbudivě a ochranitelsky mi olizuje obličej a ruce.

Hladím ho po hlavě. Určitě by toho byl schopný. Když má nalitou palici, tak je schopný všeho. Vzpomeň si. Jen si vzpomeň! křičí na mě podvědomí. Má pravdu, proto se mu musím klidit z cesty, oba bychom toho pak litovali.

Vidím, jak mi bliká mobil. Nakloním hlavu na stranu. Proč? Nemá důvod blikat, nemám nikoho, kdo by mi napsal. V tu samou chvíli, kdy vezmu mobil do ruky, se z chodby ozvou rány na dveře.

,,Otevři!" jen sama pro sebe zavrtím hlavou.

,,Dělej!" buší takovou silou, že se divím těm ubohým dřevěným dveřím, že ještě drží.

,,Ne!" zakřičím nazpátek a sednu si na postel.

,,Ty malá-" zacpu si uši, nebudu to poslouchat, protože jinak zase vybouchnu a bude to mít hodně nehezký následek. Po chvíli se ozvou kroky ze schodů.

Zezdola se celým domem rozlehnou nadávky a prásknutí dveří. Kouknu na mobil, někdo mi napsal na messenger. Rozkliknu zprávu.

Rosse Pollo: Ahoj! :)

Podívám se pozorněji a čekám, jestli nepřijde další zpráva typu: ,,Promiň, překlik."

Dlouho nic nepřichází, jdu si proto prohlédnout její profil. Menší černovláska s modrými proužky v rozčepýřeném neposedném háru. Pozvednu jeden koutek úst v pobaveném úsměvu.

Vypadá vcelku sympaticky a její komentáře a příspěvky mají hlavu i patu. Profil má plný obrázků psů, dalších zvířat a sem tam fotku s partou lidí podobných jí i mně.

Nakonec se rozhodnu odepsat.

Lady Black: Ahoj

Rosse Pollo: Jak se máš? :)

Páni, to byl fofr.

Lady Black: Ale jde to. Co ty?

Rosse Pollo: Jen to jde? Já se mám super. :)

Lady Black: To neřeš... Proč mi vlastně píšeš?

Rosse Pollo: Bratr chodí do stejný školy jako ty a já taky uvažuju o přestupu. Prý se mu zdáš fajn a stejná jako já, tak... jsem se chtěla s tebou poznat a třeba i později kamarádit. Bylo by fajn na novém místě znát někoho s podobným vkusem. :)

Lady Black: Bratr?

Na víc se nezmůžeš Black? Skvěle, opravdu.

Rosse Pollo: Jj bratr. Takovej ten s modrozelenou hlavou... :D

Lady Black: Není to Marc? Ten pošuk?

Rosse Pollo: Přesně, ten pošuk! :D

Lady Black: :D

Ta holka je mi z nějakého důvodu sympatická. Připomíná mi trochu mne. Tedy dokud jsem měla bratra...