Lady Black (KOREKCE)

Neopustím je ale...

Jen vám chci narychlo poděkovat. Tenhle příběh existuje dnes přesně týden a už má přes 400 přečtení, 55 votů a přes 80 komentářů. Jste úžasní!!! <3

,,Oba už máme rodinu. On má vás a já mám Jannet s Rosse a Marcem..." prohlásím a pohled upřu na sousední dům.

,,Ale on potřebuje svou pravou rodinu. A ty taky. Nenamlouvej si, že jsi výjimka, každej člověk potřebuje svou rodinu..!"

,,Já tu svou ale už nemám..." zašeptám a odhodím nedopalek na zem, zašlapovat ho nebudu, ještě by mi propálil ponožky.

Vyndám si další cigaretu a třesoucíma rukama se jí snažím zapálit. Marně, vůbec mi to nejde.

,,Klid.. nikdo tě do ničeho nutit nebude.." sebere mi cigatetu i zapalovač a položí to na parapet okna u kuchyně, ke kytkám.

Vezme mé zmrlzé ruce do svých teplých velkých dlaní a koukne mi do tváře.

,,On se tě nevzdá... A my taky ne.." prohlásí, skloní se, aby mi dobře viděl do očí, mám co dělat, abych uklidnila klepající se kolena a ruce, třesu se po celém těle, hlas chraplavý. Jsem v háji, nevím co mám dělat, vím, že má pravdu, ale já si to nechci připustit.

Nakonec udělám něco, co jsem si zakázala - rozbrečím se. Z očí se mi nenávratně začaly valit proudy slz, tiše vzlyknu a dál mu jen mlčky koukám do očí, které teď přetékají soucitem a starostí.

On není jako ostatní celebrity, nikdo z nich. Nejsou to nabubřelí blbci, co si myslí, že můžou všechno. Ne, oni se starají, mají city.

Přivine si mě do objetí, vydechnu vzduch z plic a potichu zavzlykám.
Pevně ho chytnu okolo hrudi.

,,Co mám dělat?" dostanu ze sebe mezi pláčem. Jsem zoufalá, nemám ponětí, co teď podniknout.

,,Za prvý se hlavně uklidni. Všechno je v pořádku, on ani nikdo jiný z nás neudělá nic, co by ti vadilo nebo ublížilo, ano?" ujistí mě. Kývnu na souhlas, ale stále se ho nepouštím, je to tak krásný pocit mít někoho.

Odtáhnu se od něj, otře mi slzy a usměje se, úsměv mu slabě oplatím a vezmu z parapetu svý věci, vydám se ke dveřím.

,,Děkuju.." zašeptám ještě a vlezu do domu, beze slov mlčky vyběhnu schody, vběhnu do pokoje a do koupelny. Tam padnu na kolena, motá se mi hlava, vše vidím dvojitě. Zapřu se o umyvadlo a pokusím se vstát, podaří se.

S pomocí stěny se dopravím ke sprše a i v oblečení se do ní vbelhám. Pustím na sebe proud ledový vody, dřepnu si a nohy složím částečně pod sebe. Složím hlavu do dlaní, vím co chci, ale já nemůžu, nemůžu je opustit.

,,Co se to se mnou do prdele děje?!" třísknu hlavou do nejbližší stěny.

Nebyla jsem taková ufňukaná a slabá malá holka! Byla jsem někdo, kdo si vybuduje respekt, ať se kvůli tomu popere nebo ne!

,,Tak co se změnilo??" zařvu tak nahlas, že mě nejspíš slyšeli i v Austrálii.

,,Proč nejsem ta stará LADY BLACK a žádná Chantelle, ta už dávno zmizela, jak to teda, že se zase tak najednou vynořila??" sjedu po zdi až na zem kde se schoulím do klubíčka.

,,KOUKEJ SE VZCHOPIT! SEŠ NESCHOPNÁ! DĚLEJ S TÍM NĚCO!!!" hulákám mumlavě. Proč se to stalo? Já chci být ta introvertní Lady Black, která se nezajímá o nic kromě sebe a svých věcí!

Musím se sebou něco udělat a to buď po dobrým nebo po zlým. A po dobrým to očividně nejde.

Vstanu, zavrávorám, ale zachytím se umyvadla, já už znovu na dno neklesnu.

Pokusím se zaostřit na svůj odraz v zrcadle. Zamračím se na sebe a zhluboka se nadechnu.

Napřáhnu se a za hlasitého křiku vrazím pěstí do skleněné plochy před sebou.

Zrcadlo se roztříští na tisíce malinkatých i větších střepů, které teď ležely po celé koupelně.

Podívám se do jednoho většího střepu na svůj obličej a škodolibě se usměju.

Přes ostré kusy skla přejdu do pokoje. Mokré oblečení si svlíknu a hodím ho na parapet, kouknu na boky a břicho, ranky jsou stále dost vidět, zamračím se a oblíknu si triko.

Do pokoje vtrhnou všichni, co byli v domě. Stojím tam v triku a spodním prádle a koukám z okna.

,,Co se tady stalo?" vyjekne Jannet, když zkontroluje koupelnu a běží ke mně.

,,Nic se neděje.." zamručím a natáhnu si jeansy s mikinou. Vezne mou pravou ruku do dlaní a zkoumá řezný rány od zrcadla.

,,Mám dojem, že by ti pobyt jinde prospěl, Black..." špitne po chvíli. Vytřeštím na ní oči, stejně tak i Marc s Rosse.

,,Pojedeš se svým bratrem k němu domů a budeš bydlet u něj. Ale neboj se, u nás budeš mít vždy dveře dokořán.." zvedne ke mně oči, má je plné slz a propaluje mě smutným pohledem.

Pootevřu pusu, že chci něco říct, nakonec si to rozmyslím a ústa zase zavřu. Bezeslov kývnu a mlčky je vyženu z pokoje, všechny do jednoho.

Mám tušení, kdo za to může. A pak prý, že mě do ničeho nutit nebudou. Sliby chyby a skutek utek!

Všichni jsou prolhaní a jen berou, nedávají. Dělají to, co chtějí a rozhodují za ostatní, prostě klapky na oči a uši a jedu podle svýho.

Balím si všechny svoje věci, nezapomenu vběhnout i do střepů v koupelně, když si jdu pro hygienu, ale je mi to úplně šumák.

Když stanu před zrcadlem vedle skříně, tak mám chuť ho zase rozmlátit. A proč to neudělat, co?

Zamračím se na sebe, prohrábnu si vlasy a kopnu do kufru vedle mne.

Napřáhnu se znovu a... dřív než stačím rozmlátit i druhý, mě chytí něčí ruce v nápřahu a já svůj úmysl nedokončím.

Kouknu podmračeně na dotyčnou osobu, Ashley. Vrtí hlavou a soucitně mě pozoruje. Vytrhnu se mu a vykopu kufr na chodbu, skopnu ho ze schodů.

Vrátím se do pokoje, cestou minu Ashe, co mě zkoumá starostlivýma očima.

Mám sbaleno oblečení, plyšáky, povlečení i polštáře s hygienou. Už stačí jen hrnky, plakáty a zvířenu.

Chňapnu po kartonu krabiček cigaret a pak terárku s Haroldem. Vynesu to na chodbu, kde je položím na zem a vrátím se, abych dokončila co jsem začala.

Rozmlátím i druhou skleněnou plochu s názvem zrcadlo, tentokrát ale levou rukou, tudíž jsem do něj praštila třikrát, než se celý sesypalo na podlahu.

Po rychlým rozloučení sednu do auta a vyjedu za auten kluků. Nejsem z toho nadšená, ani trochu a mám v plánu se jim vyhýbat, všem, do jednoho!