Rozhodlo se, že z celých Spojených Států se vybere 30 lidí, kteří by byli v případě války nebo jakéhokoliv jiného nebezpečí dopraveni do bezpečí. Přihlásit se mohl každý, ve věku od 17-ti do 45-ti let.
Úředníci z přihlášených osob vyberou ty, kteří...
Snažila jsem se vnímat ženu na pódiu ale vůbec se mi to nedařilo. Prostě ne. Na první pohled sice vypadala sympaticky, ale opak byl pravdou. Mluvila odměřeně, panovačně a mírně otráveně.
,,Hned jak předložíte svá zavazadla ke kontrole, nastoupíte do autobusu. Místa vychází přesně, takže nebudu poslouchat žádné protesty." řekla ostře žena . Nejspíš to byla jedna z vedoucích.
Teď vás určitě napadlo, že jedu na tábor. Ne, to vážně ne. Rodiče mě přihlásili do programu, který následně vybral 30 šťastlivců. Ti teď, stejně jako já, jedou na takzvaný výcvik, kde nás nejspíš naučí jak přežít. Nebo aspoň něco v tom smyslu.
Sehnula jsem se a ze země sebrala svojí tašku. Nějak jsem přeslechla, kam se mají dávat, proto jsem následovala staršího muže přede mnou. Zamířil pod pódium, kde už byla dlouhá fronta. Nyní jsem měla možnost se porozhlédnout po ostatních lidech, s kterými pravděpodobně strávím nějaký čas.
Nikdo mi nebyl povědomý a žen tu bylo od prvního pohledu méně.
To je diskriminace!
Když konečně řada postoupila, položila jsem svojí tašku na dřevěný stolek, za nímž stálo několik osob v uniformách. S povzdechem jsem zamířila do autobusu, který stál hned vedle.
Hned co jsem vystoupila po několika schůdcích dovnitř, všechny oči se upřely na mě. Proč, sakra? Všechny sedadla až po zadní dveře byla obsazená, tak jsem s pohledem upřeným na špinavou podlahu pokračovala. Hlavu jsem zvedla až když se ozvalo obdivné hvízdání. Opatrně jsem zvedla zrak s místu, odkud se onen zvuk ozýval.
Seděli tam dva kluci, přibližně ve stejném věku jako já a pochechtávali se. Zrychlila jsem, jelikož mi to bylo nepříjemné. Nijak jsem si je neprohlížela, jediné ci si pamatuju je, že jeden byl černovlasý a druhý blonďák.
,,Hej, sedni si sem." ozval se někdo po mé pravé ruce.
U okýnka tam seděla holka, o něco starší než já, a ukazovala na sedadlo vedle sebe. Světle fialové vlasy jí padaly do čela a hnědé oči byly upřené na mě. Měla na sobě černé tričko a delší šortky. Nebyla úplně hubená, ale zase nebyla ani tlustá... Spíš bych řekla, že měla dost ženskou postavu, takže můj opak. A byla opravdu malá, nanejvýš 155 centimetrů.
,,Díky. " přikývla jsem a sedla si.
,,Jsem Catherine, ale říkej mi Cat." usmála se.
,,Rebecca." představila jsem se na oplátku.
,,Taky si tak nadšená že vybrali zrovna tebe? Já hrozně. " mluvila rychle a nadšeně.
Chvilku mě napadlo, že bych ji neřekla pravdu, ale nakonec jsem to zamítla. Vypadá že je v pohodě.
,,Ani ne." uchechtla jsem se. ,,Zapsali mě rodiče a vyšlo jim to. Alespoň na nějakou dobu se mě zbavili." kysele jsem se usmála.
,,Já se sem od toho okamžiku co mi na e-mail přišlo oznámení že mě vybrali strašně těším. "
,,Tak to vůbec nechápu. Tobě se doma nelíbilo? Nevadilo ti nechat tam přátele a rodinu minimálně na půl roku? " zeptala jsem se se zdviženým obočím.
,,Je to dost složité, někdy potom ti to vysvětlím. " pousmála se a dodala. ,,Času bude dost."
,,Kolik ti vůbec je?" zeptala jsem se s úsměvem.
,,21. A tobě? "
,,Páni, vypadáš na míň. Mně je 17."
,,Ty zase na víc." zasmála se.
Začaly jsme si povídat o všem možném a proto jsem ani nepostřehla že autobus už vyjel.
Rebbeca
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Catherine
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Počet slov: 498
* nemusíte si postavy představovat jako tyhle na fotkách, ale já je nějak takhle vidím
* další kapitoly nebudou takhle krátké, většinou to bude okolo 1000 slov
* taky budou první díly docela dost nudné, ale to se za několik kapitol změní :D
