Selected to paradise

-17-

Za několik sekund se dveře otevřely.

Stál v nich obří svalnatý muž okolo čtyřicítky a zákeřně se na nás usmíval. Byl oblečený celý v černém a na očích měl tmavé brýle, přes které nemohl nic vidět, protože tady byla docela tma.

,,Koukám že jste se už probudili." pronesl arogantně.

,,Kde to sakra jsme?" vykřikl naštvaně Rob a prudce se postavil. Hned jsem stála taky a pořád drtila jeho ruku. Vážně jsem srab.

,,Sklapni! Nikdo se tě na nic neptal!" probodl ho ten chlap pohledem.

,,Proč jsme tady?" pokračoval Robie a neřešil jeho slova.

,,Tys mě neslyšel? Ještě jednou otevřeš hubu a dostaneš přes držku, že si to budeš pamatovat ještě za rok!" přiblížil se k nám a když mluvil, z pusy mu lítaly sliny. Bylo to nechutné a strašidelné, začínala jsem se čím dál víc bát, jak to s náma dopadne.

Rob radši mlčel, ale měl zatnuté pěsti, až mu zbělaly klouby.

,,Teď mě pořádně poslouchejte! Kdyby bylo po mým, tak už jste oba mrtví. Takže bych si být váma moc nevyskakoval, jestli chcete ještě chvíli žít. Dostal jsem rozkaz dát vám na noc spacáky, takže vám je sem možná, když nebudete drzí, dám. " mluvil hrůzným hlasem a sliny mu pořád létaly z pusy.

Otřásla jsem se strachy a první slza mi sjela po tváři. Vážně tady zemřeme? Zrovna když jsem potkala ty nejskvělejší lidi za celý svůj život? Ne, prosím ne... Pořádně jsen se ani nerozloučila s rodiči a bratrancem.

,,Snad si rozumíme." odsekl a hlasitě za sebou bouchnul dveřmi a následně je zamknul.

Pustila jsem Robieho ruku a sesunula se podle zdi na zem. Hlavu jsem si vložila do dlaní a nechala slzy volně téct. Nechtěla jsem vzlykat, už vůbec ne před klukem, ale nešlo to nijak zastavit.

,,Reb..." slyšela jsem zamumlat Roba.

Obejmul mě kolem ramen a přitiskl blíž k sobě.

,,Slibuju, že to přežijeme. Ten chlap nám jen vyhrožoval, tohle by nikdy neudělali. Zbytek našeho týmu už je určitě v táboře a ostatní po nás pátrají. Za chvilku jsou tady a zachrání nás, neboj a nebreč." utěšoval mě a hladil ve vlasech. ,,Slzy ti nesluší. "

I když jsem ho neviděla, věděla jsem, že se při vyslovení poslední věty usmál. Donutilo mě to k malému úsměvu taky, ale opravdu jen malému.

,,Vážně myslíš že nás někdo hledá? Nenašli by nás náhodou už dávno?" popotáhla jsem a zvedla k němu oči.

,,Ne, určitě jsme někde dobře schovaný."

,,Co když nás ale nenajdou nikdy?" řeknu chvějícím se hlasem.

,,Najdou. A i kdyby ne, tak určitě zavolají policajty a ty nás už objeví na sto procent. Nemůže to trvat víc jak týden, slibuju." mluvil ke mně klidným hlasem.

Na první pohled je i on sám klidný, ale když se víc zaměřím, všimnu si, jak si kouše spodní ret a nohou v rychlém tempu ťuká do podlahy.

,,Neřeknou si, že jsme se jen někde ztratili a nenechají nás tam, ať si najdeme cestu sami?" obávala jsem se dál.

,,Ne. To je kravina. Přestaň uvažovat nad nesmysly, Reb." zavrtěl hlavou a rozhlédl se po místnosti, kde už panovala téměř úplná tma. Pořád to ale nebylo tak hrozné, aby Robie neviděl na mě a já na něj.

,,Kolik myslíš že je hodin?" zeptal se.

,,Těžko říct. Když jsme šli pro to dřevo, mohlo být něco po jedné hodině, uspaný jsme byli docela dlouho, ne?" podívala jsem se na něj a on přikývl.

,,Klidně dvě-tři hodiny."

,,Takže si myslím že je tak půl šestý, protože vzhůru jsme minimálně hodinu a půl. " dokončila jsem svoje uvažování a tázavě pohlédla na Roba.

,,Máš pravdu." znovu přikývl. ,,Mohl by s těma spacákama donýst i nějaké jídlo nebo tady fakt umřu hlady."

,,Já taky." zamumlala jsem a moje břicho jak na povel vydalo nechutný zvuk.

Robie se začal smát a já ho bouchla pěstí do ramene.

Najednou se ale zatvářil vyděšeně a sklonil se k mé noze.

,,Ježiš! " vyjekla jsem, když jsem se tam podívala taky.

Celé moje stehno bylo od krve a červený potůček tekutiny mi stékal až do boty. Fuj. Doteď jsem si toho vůbec nevšimla, ani teď to nejde pořádně vidět kvůli tmě. A hlavně jsem byla dost mimo.

,,Muselo se ti to stát, když si lezla k tomu oknu. Tos to necítila? " podivil se Rob.

,,Ne. Asi jsem byla trochu mimo." zatřepala jsem hlavou a snažila se udržet obsah svého žaludku tam, kde měl být.

Téměř přes polovinu stehna jsem měla docela hluboký škrábanec, z kterého pořád ještě malinko tekla krev. Nechápu jak jsem to nemohla cítit, tak jsem normální? Všude kolem po noze jsem měla zaschlou krev.

,,Potřebuješ to vyčistit, ale nemáme tu ani kapku vody. Asi budem muset říct tomu milýmu chlápkovi." uchechtl se.

,,Ne!" zděsila jsem se.

,,Neboj, zařídím to." mrknul na mě a už stál u dveří a klepal na ně.

Chvíli se nic nedělo. Potom se ozvalo odemykání a dveře se otevřely. Před nimi stál ten stejný chlap s naštvaným obličejem a probodával Robieho pohledem.

,,Co zas máte za problém? " zeptal se arogantně chlap.

,,Potřebovali bysme lekárničku." řekl brunet a ani o milimetr nepohnul pohledem z jeho očí za brýlemi.

,,A k čemu jako?" odfrknul si.

,,Rebeccu jste asi zranili do stehna, když jste nás sem zavírali. Potřebuje tu ránu ošetřit." řekl klidně.

Chlap chvíli vypadal že přemýšlí a následně zabouchnul dveře.

,,Víš žes lhal, viď?" nadzvedla jsem obočí.

,,Jo, ale nejspíš to zafungovalo." ukázal na dveře, které už zase někdo odemykal.

,,Tady to máte. Žádný doktor tady není, takže máš smůlu, holka." řekl hnusně a hodil po nás červenou krabičku.

,,Toho nepotřebujem, studuju lékařskou fakultu a zvládnu to sám." falešně se usmál Robie.

Já na něj jen překvapeně zírala, on studuje lékařství? To chce být doktor?

,,Můžete si ji tady nechat, vsadím se, že ji ještě budete potřebovat. A spacáky tady máte taky." přidal i dva černé pytle a zase zmizel.

,,Tak se ti na to podíváme, krabíku." usmál se na mě a nohu si položil do klína.

,,Ty chceš být doktor?" zeptala jsem se okamžitě.

Počet slov: 989

Snad se vám nová kapitola líbí, vaše úžasné komentáře mě donutily, abych to stihla za docela krátkou dobu! Děkuju!