Selected to paradise

-27-

Pohled Catherine:

Ukázalo se, že Shane neodešel nikam pryč, ale šel jen nasbírat dřevo na oheň. Kluci šli totiž vařit polévku z pytlíku, kterou objevili v krabičce když jsem spala.

Nemohla jsem se dočkat až ji udělají, protože mi už pěknou chvilku hlasitě kručelo v břiše.

,,Kolik je vůbec hodin?" zeptala jsem se kluků.

,,Bude pět." kouknul na hodinky Cole.

Divím se těm hodinkám, že jsou ještě pořád naživu. Je tu spoustu větví o které se mohli zničit nebo rozbít. Kdybych je měla na ruce, stoprocentně by už byly nepoužitelný.

,,Už?" divila jsem se. Tím pádem jsem nejedla už víc jak půl dne, a to u mě rozhodně není normální!

Po chvíli, kterou jsem strávila sezením na zemi a přemýšlením nad čímkoliv, jen abych si nevzpomněla na ten sen, se vrátil Shane s plnou náručí dřeva.

I já jsem byla dneska přesně, na tom místě, kde se teď dřevo nacházelo!! Myslím v jeho náručí, samozřejmě...

Akorát teď neměl Shane tričko. A já mohla tiše obdivovat jeho svaly. Vlastně jsem je neobdivovalo. Ne. V žádném případě. Nikdy.

Proč to triko vůbec neměl na sobě? Vždyť tu nebylo žádné velké teplo, spíš příjemný chládek.

,,Kočko? Co kdybys to uvařila když nic neděláš?" kývnul na mě.

,,Co kdybys to uvařil ty? Taky nebudeš nic dělat až položíš to co máš v ruce." pokrčila jsem lhostejně rameny.

,,Já připravil oheň, Brad našel tu krabičku s polévkou a Cole došel pro vodu. Jediná ty sis spala a nehnula zadkem." začínal být naštvaný Shane.

,,Já ale neumím vařit." usmála jsem se nevinně.

,,Snad zvládneš zamíchat vodu s něčím co je v tom pytlíku a ohlídat to, aby se to nespálilo, ne?" řekl hlasitě a máchal přitom rukama.

Dobře, to stačilo. Zasmála jsem se.

,,Fajn, já to udělám." protočila jsem oči a postavila jsem se ze země.

,,Vidíš že to jde, hlavně že musíš mít takových keců kolem." mračil se na mě.

,,Mluvíš jako moje máma." přešla jsem k ohni, který údajně udělal.

,,Ty se zase chováš jako dítě!" ukázal na mě rukou.

,,A ty jako debil." odsekla jsem a vysypala obsah sáčku do kastrůlku.

,,Ty seš fakt neuvěřitelná. Já tě zachráním z lesa, kde ses málem posrala strachy a ani nepoděkuješ!" už skoro křičel.

Čekala jsem na okamžik, kdy tohle téma vytáhne...

,,To teda ne! Já ti poděkovala hned jak si mě našel! Takže nekecej, já si to totiž pamatuju!" probodla jsem ho pohledem a otočila se zády. Pak jsem se sama pro sebe vítězně usmála.

Ozvalo se jen naštvané odfrknutí a šumění trávy, jak si nejspíš sedal na zem. Ignorovala jsem ho.

Směs něčeho co jsem nasypala do kastrůlku jsem zalila vodou, doufám že jsem pro nás všechny odhadla dobré množství. Už vidím jak by mě černovlásek zabil, kdyby měl málo!

Opatrně jsem kastrůlek položila na něco nad ohněm, abych ho nemusela držet celou dobu v ruce a opatrně míchala. Trvalo celou věčnost, než se v polévce začaly tvořit bubliny. Až teď jsem poznala že jde o nějaký vývar, podle vůně nejspíš vepřový, s těstovinami.

,,Budeš na mě zírat celou dobu?" ozvala jsem se nakonec. Shane na mě totiž od začátku, co se posadil, koukal.

Dobře, neviděla jsem to, ale jeho oči mi do zad provrtály díru a mně to nebylo příjemné. Jak se mám přitom soustředit na vaření?

,,Nezírám na tebe, ale na pavouka co ti leze po zádech." řekl pobaveným hlasem.

V té chvíli jsem přestala dýchat. Jestli něco nesnáším, tak právě pavouky. S hlasitým křikem jsem se postavila a začala poskakovat, aby ze mně spadl.

Ten idiot se smál místo toho, aby ze mě šel to příšerný stvoření shodit. Mým křikem jsem přilákala i Colea s Bradem, kteří doteď seděli stranou.

,,Co je?" zeptal se překvapeně Cole.

,,Mám tam pořád toho pavouka?" otočila jsem se k němu zády a pořád se klepala, kdyby byl náhodou někde jinde.

,,Nemáš. A vím kam z tebe spadnul." ukázal na polévku a začal se smát.

,,No to ne!" zapištěla jsem zoufale.

Uprostřed našeho budoucího jídla nad ohněm plaval obří chlupatý pavouk. To já teda rozhodně jíst nebudu. Brad se chopil lžíce a rychle ho vylovil a zahodil někam daleko.

,,Za to můžeš ty! Kdybys mi to řekl dřív a sundal ho, nemusela jsem ho shodit tam!"otočila jsem se a začala jsem křičet na Shana, protože jsem byla nehorázně naštvaná.

,,Snězte si to sami, já se toho ani nedotknu!" dodala jsem rozčíleně.

Mám hlad! Obří hlad! A v jediném jídle, které tu je, byl ještě před chvilinkou obří nechutný chlupatý, možná jedovatý, tvor. A to jen díky tomu idiotovi, který je na mě v jednom kuse zlý. Nechápu proč mě vůbec hledal a zachraňoval když jsem se ztratila! Stejně se ke mně chová hnusně!

Do očí se mi tlačily slzy zoufalství. Kdybych věděla, jak to tady bude probíhat, vůbec se sem nehlásím. Teď už tu nemám ani Rebeccu, to mě štve asi nejvíc.

Odešla jsem kus od kluků, sedla si do trávy a kolena si přitáhla k bradě. Ani chvíli nemůžu mít spokojený život, prostě ne. Vždycky se něco pokazí. A teď nemyslím jen blbého pavouka v jídle, ale i to jak jsem se ztratila, odešla moje jediná kamarádka tady a neustále  mě vytáčí Shane. Jasně, občas mě to tu bavilo, ale převažovaly chvíle, kdy jsem si přála abych tu nebyla.

Někde uvnitř sebe jsem doufala, že za mnou někdo z kluků přijde, třeba Cole. To se ale nestalo. Seděla jsem tam možná půl hodiny, mezitím co se oni něčemu smáli kus ode mě.

Bylo mi to všechno líto. A taky jsem si vzpomněla na sen, který se mi zdál. Nechtěla jsem na to myslet, opravdu ne, ale lezlo mi to do hlavy samo. Philip visící ze stropu, všude kouř a to nejhorší. Neuvěřitelná bolest někde v oblasti srdce. A obří díra, kterou tam zanechal ten nejdokonalejší kluk.

A víte proč se to vůbec stalo? Proč se oběsil?

Jel autem ze školy, jako každý den. Najednou ale v rádiu začala hrát písnička od kapely, kterou nesnášel. Ironií bylo, že já ji milovala. Od té doby jsem si ji ale nikdy nepustila.

Stočil tehdy pohled k rádiu a hledal stanici, která by hrála lepší hudbu. To ale neměl dělat. Mezitím totiž na semaforu, o kterém si ani neuvědomil že tam je, přeskočila červená a on vjel do křižovatky, kde neměl co dělat.

Plnou rychlostí narazil do auta které jelo zprava a způsobil závažnou autonehodu. Auto řídila mladá žena a vzadu v sedačce bylo její dvouleté dítě. Tomu se naštěstí nic nestalo, ale jeho máma na tom byla hůř. Ochrnula na celou spodní část těla, takže zůstala napořád závislá na vozíku.

Sám Philip z toho vyšel jen s drobnými odřeninami, ale nedokázal se přes to přenést. Ženě napsal omluvný dopis a pokračování už znáte.

Tohle si nezasloužil.

Aniž bych si to uvědomovala, spousta slané vody mi stékala po tvářích až do výstřihu. Nikdy jsem nepochopila a nejspíš ani nepochopím, jak mě tu mohl nechat samotnou.

Počet slov: 1154

Neee, vůbec není tahle kapitola depresivní a smutná...