Selected to paradise

-26-

Pohled Rebeccy:

Ráno to vypadalo na den jako každý jiný. Nejdřív se nic nedělo, až okolo poledne nám zase ten stejný chlap donesl jídlo. Dnes to bylo pár brambor s dušenou kukuřicí. Potom se zase několik hodin nic neobvyklého nestalo. Vlastně jsem se tady dost nudila. A hlavně bála.

Když už začalo zapadat slunce, vešla do dveří žena. Přesně ta, která nám v den, kdy se na tenhle ostrov odjíždělo, říkala různé informace na podiu. Překvapeně a neschopná slova jsem otevřela pusu. Co to má sakra znamenat? Ona se nad našimi výrazy jen jízlivě usmála a promnula si dlaně.

,,Vy?" vykřikl rozčíleně Robie, který se už nejspíš narozdíl ode mně vzpamatoval.

,,Správně. Asi byste tohle všechno chtěli vysvětlit, že?" zeptala se s falešným úsměvem na tváři.

,,Jo, to bysme opravdu chtěli! Vězníte nás tu bezdůvodně už víc jak týden!" obořil se na ní Rob.

Já tam jen stála a pořád překvapeně pozorovala.

,,Ono to zas tak bezdůvodné není. Black Eyes nejspíš neznáte, že? Nemůžete je znát. Něco vám o této skupině lidí řeknu, protože jsem její součásti. Jsme jeden z největších tajných amerických gangů. A také nejstarších. Naše historie sahá až k první světové válce. Nikdo o nás tudíž neví, policie nás vždy vyšetřuje jen jednotlivě a ještě je nenapadlo nás spojit dohromady. Vykrádáme banky, domy bohatých politiků a podnikatelů, různé firmy a tak podobně... Ale nezabíjíme, pokud někdo neohrozí naše životy. Například policisté. Když jsme vykrádali asi před půl rokem dům ministra obrany, jeho ochranka na nás přišla. Na této akci byl zrovna i náš hlavní velitel, který se většinou běžných vykrádaček nezúčastní. Bohužel ho sebrali a od té doby je ve vězení. Připsali mu skoro všechny akce našich lidí, i ty na kterých nebyl, protože inteligentním vysetřovatelům došlo, že krádeže jsou vykonávány stejným způsobem a myslely, že za všechny může on. Dostal doživotní trest, protože u pár případů byl i nějaký ten mrtvý policista." vyprávěla se zamýšleným výrazem ta ženská.

Proč nám tohle říká? Co s tím máme my společného? Navíc zmínila slovní spojení nějaký ten mrtvý a já dostala ještě větší strach. Nebojí se zabíjet, na rukou už krev mají, takže by nikomu z nich nedělalo problém mě nebo Roba zabít.

,,A co my s tím? S námi to nemá nic společného!" řekl pevným hlasem Rob a stoupnul si přede mě.

Nejspíš aby mě ochránil nebo tak něco.

,,Myslíte, že zrovna s vámi, Robine Clarksone, to nemá nic společného?" zadívala se mu do očí a jeho jméno vyslovila zvláštním tónem.

To příjmení mi bylo odněkud povědomé, ale v téhle chvíli jsem si nemohla vzpomenout. Otočila jsem se na Roba, který byl podezřele ticho. Vypadal bledě a v očích se mu lesklo naštvání.

,,Tak proč je tu i ona? Stačilo unýst mě a ji jste do toho nemuseli vůbec zatahovat! Jak jste vůbec věděli že jsem tady?" začal rozčíleně křičet a mávat rukama kolem sebe.

Cože? On tomu rozumí? Teď už jsem byla úplně mimo...

,,Vlastně to nebylo tak že bychom tě našli." přešla na týkaní. ,,My tě sem dostali. Pár lidí ve vládě s námi spolupracuje, takže nebylo těžké navrhnout tento projekt samotnému prezidentovi. Ten s ním nadšeně souhlasil a okamžitě bylo jasné, že tam bude chtít dostat svého syna. A potom už to bylo lehké. Plán, jak tě dostat z tábora plného lidí jsme vymysleli hned. Nikdo vás dva hledat nebude, o to se bát nemusíte. Namluvili jsme vašim kamarádům a vedoucím, kteří o ničem z tohohle neví, že podstupujete speciální trénink odděleně od ostatních a oni tomu věří. Teď už stačí jen poslat pár fotek tvému otci a náš velitel je za pár dní venku z vězení." nechutně se usmála a založila si ruce na hrudi. Na tváři ji hrál povýšený výraz.

Ehm, co má s tím společného Robův táta? Nějaký Clarkson?

Clarkson!

Ruku jsem si musela připlácnout na pusu, aby ze mně nevyšel výkřik. Všechno do sebe najednou zapadlo. Včetně toho, jak se sem "náhodou" dostali všichni tři kamarádi, Robie, Shane a Brad.

,,To táta ale neudělá! Nepustí jen tak bezdůvodně někoho z vězení, i když je prezident a jeho synovi jde o život! Nikdy!" odsekl Rob.

,,Takže by mu podle tebe bylo jedno, kdybychom ti něco udělali? Nebo tady třináctce? Myslíš že jejím rodičům to bude ukradené?" mluvila tak jedovatým tónem, až se mi ježily chloupky na krku.

,,Teď to rozhodně nebudeme řešit. Zatím vypadáte oba docela normálně, takže se žádné focení v blízké době konat nebude. Až budete trochu, no... řekněme, ošklivější. Teď ale pojďte za mnou, přesunete se trochu jinam." zasmála se sama pro sebe.

,,My nikam nechceme! Pusťte nás zpátky k ostatním, stejně vám ten nesmysl, co jste vymysleli neprojde! Táta nikdy nikoho nepustí z vězení! Ještě ke všemu vraha!" chytnul mě Rob za zápěstí, když domluvil.

,,Vážně?" nadzvedla pobaveně obočí a sáhla pro něco za záda.

Najednou držela v ruce pistol. Znovu jsem si přikryla dlaní ústa a vyděšeně vykulila oči. Tohle se nemůže dít mně. Zrovna v tuhle chvíli jsem mohla ležet na své obří posteli a koukat na Harryho Pottera... Místo toho přede mnou stojí pošahaná ženská se zbraní v ruce a chce, abych vypadala ošklivě, aby si mě mohla vyfotit. Svět se úplně zbláznil. Pomoc.

Robie mi ještě víc stisknul ruku a smutně se na mě podíval. Beze slov následoval tu ženu a mě táhnul za sebou. Procházeli jsme spoustou chodeb, které byli podobné naší místnosti. Ve vzduchu bylo cítit vlhko a zatuchlina.

Po nějaké době jsme vyšli na vzduch. Bylo to úžasné, ta svěží vůně rostlin a sluníčko! Nikdy už tam zpátky nechci! To místo kde jsme byli byl nejspíš starý vojenský bunkr, alespoň odsud to tak vypadalo.

,,Rychle!" zašeptal mi Rob do ucha a rozběhl se.

Překvapeně jsem zakopla a utíkala spolu s ním. Hned mi bylo jasné, že nemáme šanci. To se mi potvrdilo v momentě, kdy mi už podruhé v životě někdo připlácnul smradlavou látku k puse. A já měla chuť už nikdy neotevřít oči.

Počet slov: 976

Snad se kapitola líbí!