Selected to paradise

-44-

Asi po hodině plavání začalo pršet. Poprvé za celou dobu, co jsme na tomto ostrově. I vzduch se citelně ochladil, takže jsem se docela děsila chvíle, kdy budu muset z vody vylézt ven. Jasně, na druhou stranu jsem už chtěla, aby to utrpení skončilo, protože si zkuste plavat v dešti. Vodu máte úplně všude, hlavně v očích a puse. Pořádně jsem nemohla ani dýchat. Tolik k mé rozpolcené osobnosti.

Trvalo ještě pěkně dlouho, než vedoucí zapískal na píšťalku a dovolil nám skončit. Čekala jsem, až všichni ostatní vylezou, abych zpozorovala, jak moc velká zima jim bude.  Na chlapech to samozřejmě nešlo poznat, protože ti by dělali hrdiny i kdyby tam bylo mínus deset stupňů. Ale taková Carly a další ženy se doslova klepali zimou a balili se do ručníků. Super.

Když už většina lidí odešla, nebo spíš odběhla kvůli dešti, taky jsem opustila teplé moře. A byl to docela šok. Spěchala jsem k osušce, ale v půlce pohybu jsem se zastavila, protože nebyla na místě, kam jsem ji určitě pokládala. Rozhlédla jsem se do všech stran, ale k ničemu to vedlo.  Jen mi byla ještě větší zima. Potom jsem uviděla někoho, kdo mával mým ručníkem do vzduchu a smál se. Můžete hádat, kdo to byl.

Když si všimnul, že na něj koukám, zamával mi a rozběhl se směrem k chatkám.  Neváhala jsem ani chvilku a s drkotajícími zuby vyrazila za ním. Věděla jsem, že nemám šanci ho chytit, ale aspoň jsem se zahřála.  Písek mi odlétával od nohou, až tak rychle jsem běžela. Celou cestu jsem byla docela daleko za Shanem, ale zas ne tak, že bych nevidělo jeho svaly na zádech.  S každým jeho pohybem se napínali a byl to fakt krásný pohled. 

„Až budu nemocná, můžeš za to ty." Vykřikla jsem na Shana, když zastavil u naší chatky.

„Něco vydržíš, ne?" uculil se.

,,Dej mi ten ručník, okamžitě!" zakřičela jsem dost nahlas. Bylo mi úplně jedno, jestli mě někdo uslyší, protože jsem mrzla.

„Tobě je vážně zima." Zvážněl a konečně mi podal to, co jsem chtěla. Ovšem ne tak jak jsem čekala. Opatrně mi osušku omotal kolem ramen a začal po nich jezdit dlaněmi. Překvapeně jsem k němu vzhlédla.

„Blesku." Zamumlala jsem a vytrhla se z jeho sevření.  Rychle jsem otevřela dveře a vešla dovnitř, protože doteď jsme stáli na dešti.

V chatce vládlo příjemné teplo, které se tam nashromáždilo z předešlých dnů.

„Promiň, kočko." Řekl Shane a vešel za mnou. „Nečekal jsem, že budeš tak zmrzlá."

,,To je tvoje chyba. Teď laskavě vypadni, chci se převléknout."

„ Přece mě nevyhodíš do toho deště!"

„Shane!"

„ Vždyť se podívej jak tam leje, nebuď tak zlá jako já."

„Tohle je vydírání, víš?" přimhouřila jsem oči a zadívala se na něj.

Sakra. Jak mu mám říct ne, když nasadil svůj obvyklý štěněčí pohled, který je příšerně roztomilý?! Neustále mě sice štval, ale neměla jsem to srdce poslat ho ven. Navíc když se rozpršelo mnohem víc než před chvilkou.

,,Otočíš se ke zdi a ani tě nenapadne se pohnout rozumíš?"

,,Jasně, madam. Dokud neřekneš, ani se nepohnu." Usmál se a udělal co jsem mu řekla.

,,Kde je vlastně Brad?" zeptala jsem a přitom hledala čisté oblečení.

,,Šel si dát sprchu." Přikývla jsem, i když to samozřejmě nemohl vidět.

Oblékla jsem si čisté spodní prádlo, tepláky a volné tričko.

„Můžeš." Řekla jsem a sedla si do stejné pozice jako před chvílí on, abych mu dopřála soukromí.

„Už jsem ti říkal, že se klidně můžeš koukat." Ozval se se smíchem.

„Děkuju, ale myslím, že to zvládnu i bez toho." Protočila jsem oči. Občas se fakt choval, jako kdyby mu bylo patnáct.

,,Stříhala si už někdy někomu vlasy?  A mimochodem už můžeš."

,,Možná kamarádovi, ale nevím." Pokrčila jsem rameny. „Potřebuješ nový sestřih?" zasmála jsem se.

,,Podívej se na moje vlasy a odpověz si sama." Ukázal na svou hlavu.

Husté černé vlasy mu ve vlnách splývaly kolem obličeje skoro až k ramenům. Na kluka je měl docela dlouhé, ale i já musím uznat že to vypadalo dost dobře. Párkrát jsem se už přistihla jak přemýšlím o tom, jestli jsou tak heboučké jak na první pohled vypadají.

,,No já ti je stříhat nebudu." Zakroutila jsem rázně hlavou. To by nedopadlo dobře a on by mě pak zabil.

„Vždyť vypadám jak nějaký bezdomovec co nemá prachy na kadeřníka."

,,Co kecáš, takhle se to normálně nosí. Navíc, tady se nemáš před kým předvádět, tak můžeš být v klidu."

,,Teď to zatím vydržím, ale jednou tě ta role kadeřnice nemine, tak můžeš začít někde trénovat." Mrknul na mě a lehnul si na postel.

,,Jako kdybych měla na čem." Znovu jsem protočila oči a taky si lehla.

Bubnování vody na střechu vydávalo příjemné a pravidelné zvuky a odnikud sem nedoléhal hovor. Po dlouhé době jsem si připadala v klidu. Vypustila jsem z hlavy alespoň na chvíli všechny myšlenky na Reb a Robieho. Vlastně jsem si uvědomila, jak se mi stýská po rodině, mém bytu a kamarádech. A po Philipovi. Je to už delší dobu, ale od události před pár týdny v lese není den, kdy bych si na něj nevzpomněla. Byl to první kluk, se kterým jsem chodila, když pominu své lásky ze sedmé třídy. A sami víte, že na tyhle kluky se nezapomíná, ani když se normálně rozejdete.

Pamatuju si naše první rande. Philip se rozhodnul, že to bude něco naprosto speciálního. Pozval mě do letního kina, ale ne klasicky. Vlastnila ho jeho teta a on s ní domluvil, že bude celý den pouštět Harryho Pottera, na němž jsem v té době byla závislá. Celý den jsme strávili v trávě na dece, povídali si a u toho jedli snad všechno, na co si vzpomenete. Od jahod, ananasu, čokolády, gumových medvídků až po kebab, hranolky a nachos. Bylo to nejlepší rande, co jsem kdy zažila.

Aniž bych si to uvědomila, po tváři se mi skulila opuštěná slza až na polštář. Tak strašně jsem teď potřebovala někoho obejmout, ale nebylo koho. Kdyby tady byla Rebecca, všechno by bylo lepší. Neznaly jsme se dlouho, ale i tak jsem jí důvěřovala. Musíme najít nějaký způsob, jak o tom všem informovat prezidenta, aniž by se někdo další zranil.

Počet slov: 1007

(Chtěla jsem najít brečící holku a místo toho našlaStilese, kterému nešlo odolat <3 )