Selected to paradise

-21-

Pohled třetí osoby do chatky vedoucích potom, co odešli Cat, Shane, Cole a Brad:

,,Cos jim teda řekl o tý holce a Robinovi Clarksonovi?" zeptala se mladého muže žena středního věku.

,,To cos jste mi řekla. Že mají speciální výcvik a oni budou pokračovat jen ve čtyřech." odpověděl jí pevným hlasem.

,,To je dobře, skočili na tu lež?" potěšeně se usmála.

,,Myslím že jo. Jsou naivní." odfrkl si muž a tím jejich konverzace skončila.

Pohled Rebeccy:

Hned co jsem se vrátila do našeho vězení, řekla jsem Robovi o všem, co jsem viděla. Nejdřív mi sice nevěřil, ale když tam šel i on sám, stejně jako já to vůbec nechápal. Od rána mi bylo jasné, že ten někdo, kdo nás vězní nás buď pozoroval při tréninku, když věděl moje číslo, nebo je to někdo z vedoucích. Všechno tady bylo prostě zvláštní.

,,Bolí tě to stehno?" zeptal se Rob po několika dalších hodinách a pohledem sjel na mou nohu.

Pravdou bylo že jsem si na to za celý den vzpomněla jen párkrát.

,,Trochu, občas mě tam tak zvláštně píchne." pokrčila jsem rameny.

,,Převážu ti to." poklepal na místo vedle sebe a sám se postavil aby došel do rohu místnosti pro lékárničku.

Sedla jsem si a on mi z nohy začal opatrně sundávat obvaz a takový ten polštářek co se dává na ránu. Ten byl skoro celý od krve. Musela jsem otočit hlavu, abych se z toho nepozvracela. Já bych nemohla být doktorka... Po celém těle mi okamžitě, co se dotkl mé chladné kůže, naskočila husí kůže. Jeho dotyky mě znervózňovaly.

,,Znovu ti to vydezinfikuju, moc se to nehojí." mračil se na moji nohu.

,,Neee." zaskučela jsem, když jsem si představila, jak hodně to minule štípalo.

,,Nebuď jak malá." protočil Rob oči a pobaveně nadzvedl pravý koutek úst.

,,Chtěla bych vidět tebe." vyplázla jsem na něj jazyk jako malé dítě.

Jen co našel v lékárničce dezinfekci, nalil ji na vatový tampónek a přiložil mi ji na ránu. Silně jsem se kousla do rtu abych neřekla nějaké hodně sprosté slovo, jelikož to fakt hodně štípalo.

,,Už to je hotový. Namažu ti tam nějakou léčivou mastičku, co jsem tady našel. To by snad bolet nemělo. " usmál se a začal mi to opatrně mazat.

Bylo to strašně příjemný, privřela jsem oči a hlavu opřela o studenou zeď.

,,Když ti z toho neteče krev tolik jako předtím, tak ti na to dám jen polštářek a přilepím to náplastí, aby to trochu větralo." vysvětlil mi to. Bylo super, jak mi přesně popisoval co bude dělat. I přesto jsem si ho jako doktora nedokázala představit...

,,Děkuju. " vděčně jsem se usmála a pozorovala, jak mu to jde.

Po chvilce měl hotovo, spokojeně mě poplácal po stehně a ignorujíc můj naštvaný pohled nad jeho gestem si sednul.

,,Pořád si myslíš, že nás ostatní hledají?" zeptala jsem se Robieho. Už začínala být tma, muselo být nějak po osmé večer.

,,Doufám že jo, ale asi jsme někde dobře schovaní. Jinak by nás už určitě našli..." promnul si oči a opřel se o zeď.

,,A když nás nenajdou, tak vedoucí stoprocentně zavolají policii nebo někoho, kdo nás zachrání, neboj..." pousmál se na mě.

,,Bojím." řekla jsem tiše.