Selected to paradise

-28-

Pohled Rebeccy:

Historie se opakovala. Probudila jsem se někde. Moje oči si nedokázaly zvyknout na ostré světlo, které kolem panovalo. Zvedla jsem ruku a oči si opatrně protřela. I tenhle nepatrný pohyb mě bolel. Cítila jsem se stejně jako předtím.

Dokonce jsem se i bála otevřít oči, snad jsem ani nechtěla vědět kam nás zavřeli tentokrát.

,,Krabíku?" uslyšela jsem najednou šeptat Robbieho.

,,No?" zamumlala jsem a obtížně jsem se posadila.

A konečně donutila samu sebe otevřít oči. Vypadalo to tu jako obyčejný pokoj v nějakém domě. Akorát bez oken. Stěny byly čistě bílé a seděla jsem na malé posteli s bílými peřinami. Naproti mě byla druhá postel a na ní seděl Rob.

Oblečení měl špinavé od trávy a bláta. Já na tom nebyla jinak.

,,Jen jsem chtěl vědět jestli jsi už vzhůru." slabě se pousmál.

,,Radši bych spala..." pronesla jsem mrzutě.

Z pokoje také vedly troje dveře. Bílé. Působilo to vážně strašidelně. Rob nejspíš zaregistroval můj pohled, který jsem upírala ke dveřím a promluvil.

,,Dvoje jsou zamčené a za těmi prostředními je záchod."

,,Aha." přikývla jsem.

,,Byl tu už někdo?" zeptala jsem se a musela jsem přitom mhouřit oči.

Uprostřed stropu byla žárovka, která zářila hrozně silně. Už po tak krátké chvilce mě z toho pálily oči. Připadala mi to tu jak psychiatrické léčebně z nějakého hororu. Po celém těle jsem měla husí kůži i přesto, že tu byla docela příjemná teplota. Zajímalo by mě kde jsme, protože na ostrově takovýhle pokoj nikde určitě nebyl.

,,Ne. Nikdo." zakroutil hlavou.

Až teď jsem si vzpomněla na to, co se vlastně stalo. Na to, kdo je Robův táta. A taky na to, že já jsem tu vlastně úplně omylem. Neměla jsem tu být. Byla jsem jen ve špatnou chvíli na špatném místě! Sakra!

,,Je to pravda? To co jsi říkal tý ženský?" zeptala jsem se opatrně.

,,Co přesně máš na mysli?" poškrábal se na hlavě a stočil pohled pryč ode mně.

,,Vlastně všechno. Vysvětli mi to." řekla jsem rozklepaným hlasem a zády se opřela o zeď. V páteři mi přitom nepříjemně zakřupalo.

Rob se zhluboka nadechnul a sednul si stejně jako já a kouknul mi do očí. Ty jeho byly oříškové, jen dnes, spíš poslední týden, v nich ale chyběl obvyklý lesk a taková klukovská nadšenost.

Zrovna v tuhle chvíli v nich byl strach a obavy. Jeho oči byly jako zrcadlo.

,,Ehm, takže můj táta je prezident USA, to si už asi pochopila. A to co jsem řekl tý ženský je pravda. On je strašně spravedlivý a nesnáší výjimky, mě a kluky sem dostala máma a ne on. Když se stal prezidentem tak slíbil, že takovéhle věci nebude nikdy dělat. Bojím se, že vraha z vězení v žádném případě nepustí." řekl mrzutě a rukou si protřel oči.

V těch mých se začínaly hromadit slzy. Umřeme tu. Určitě. Nikdo nás nezachrání. Nikdy.

Pohled Catherine:

Když jsem se dostačně uklidnila a otřela si slzy z obličeje, vrátila jsem se beze slov ke klukům. Nemluvila jsem na ně, jen jsem si vzala lahev s vodou a napila se. Pak jsem si sedla do trávy a jen koukala do ohně. Svým způsobem to bylo hrozně uklidňující, škoda že nemám doma krb.

Kluci si mezi sebou povídali a Brad se na mě sem tam usmál. Měla jsem toho kluka fakt ráda, byl jiný než ostatní, ale takovým tím hezkým způsobem. A pořád jsem si stála za tím, že mu určitě ještě nebylo sedmnáct! S Rebeccou jsme si to myslely už do začátku. Vlastně bych to mohla hned zjistit.

,,Brade? Můžeš jít se mnou pro vodu?" zeptala jsem se. Hlas se mi klepal, protože jsem byla dlouho ticho a předtím ještě brečela.

,,Jasně." usmál se a vzal dvě prázdné lahve, stejně jako já.

Zase jsme se utábořili jen kousek od potoka, takže jsme nemuseli jít daleko.

,,Cat? Jen ti chci říct, že jsem se tě chtěl jít znovu zeptat, jestli opravdu nechceš tu polévku. Ale kluci nechtěli, že tě mám nechat trucovat. Neměl jsem je poslouchat. Promiň." řekl tiše a celou dobu koukal do země, jakoby se styděl.

,,To je v pohodě. Stejně bych ji nejedla, ale seš hodnej." usmála jsem se na něj pohladila po rameni.

Byl sladkej.

,,Jen jsem chtěl abys to věděla." tentokrát už se taky usmál.

,,Tobě není sedmnáct, že ne?" zeptala jsem se po chvíli opatrně a sledovala jeho reakci.

Protože ke mně stál zády, mohla jsem vidět jak se mu napnuly ramena. Ohnul se k potoku a začal nabírat vodu.

,,Jak si to poznala?" odkašlal si.

,,Prostě z tebe mám takový pocit. Nic proti, ale vedle kluků vypadáš jako dítě. A jsi ze všeho takový vystrašený, ale nedáváš to najevo. Už s Rebeccou jsme se tě na to chtěly zeptat." usmála jsem se, i když se na mě nedíval.

,,Aha. Mně vlastně není ještě ani šestnáct, mám narozeniny asi za měsíc." kouknul na mě.

Sama sebe jsem v duchu pochválila, jak jsem všímavá. Ale že je mu patnáct! Wow! Navíc má podle Rebeccy tetování, ale já si ho ještě nevšimla. To budu muset napravit.

,,Tak jak ses sem dostal?" zeptala jsem se na věc, která mě zajímala nejvíc.

,,Ehm, zařídila to Robova máma." skousnul si nervózně ret.

,,Tak to je hustý." zasmála jsem se a dál se neptala, protože nevypadal, že by mu bylo příjemné o tom mluvit.

To si nechám na jindy, času bude dost.

,,A nevadí ti to tady? Nestýská se ti nebo tak?" nedopustila jsem si poslední otázku.

,,Je to tu fajn, ale chybí mi tady někdo stejně starý jak já. Cole s Shanem jsou v pohodě, ale zajímaj se o jiný věci jak já. Chápeš, ne?" pokrčil rameny a prohrábnul si vlasy.  ,,Patnáctiletej kluk se nemůže bavit o stejných věcech jak někdo, komu je 23." dodal.

Takže Shaneovi je 23, jo? U něj bych si radši ani nedovolila tipovat věk, to by bylo moc riskantní.

,,Chápu. Já bych taky měla Rebeccu nejradši zpátky. A moje druhá otázka?" nadzvedla jsem obočí, protože jsem si všimla, jak se jí šikovně vyhnul.

,,Co myslíš? Chybí mi sourozenci i rodiče, často si říkám že jsem měl radši zůstat doma." zamračil se a začal nabírat další vodu.

,,To já taky." povzdechla jsem si.

Počet slov: 1019