Selected to paradise

-39-

Pohled Cat:

Trvalo mi ještě pár dalších minut, než jsem mu vyčistila všechna zranění na obličeji. I tak ale vypadal hrozně. Obočí i tvář mu pořádně napuchly a zmodraly, o rtu a nosu ani nemluvím.

,,Hotovo." pronesla jsem nakonec a hodila špinavé vatové tampónky do koše. Dokonce jsem se trefila!

,,Ukaaaž." zamumlal Shane, protože ho nejspíš bolelo mluvit.

Rukou posunul moji hlavu na stranu. Nejdřív mi vůbec nedošlo, co to jako dělá, ale nakonec jsem si uvědomila, že je za mnou zrcadlo.

,,Spokojenej?" zeptala jsem se potom, co pustil moji hlavu.

,,Vypadám jak po boxerským zápase." konstatoval.

,,Neříkej že si někdy boxoval." zasmála jsem se.

,,Dřív jsem dělal box. To by ses divila, kolik kluků jsem přepral." zakmital obočím, ale okamžitě toho zase litoval. Bolestné zaskučení toho bylo důkazem.

,,Jednoho?" řekla jsem pobaveně.

,,Dneska seš nějaká vtipná, kočko..." zakroutil hlavou. Jeho přezdívku pro mě jsem už přestala řešit, protože to bylo plýtvání energií, která mi v poslední době dost chyběla.

,,Jenom dneska?" našpulila jsem pusu.

,,Jenom dneska." přikývl a rukou si prohrábnul vlasy. Už asi po sté.

***

Pohled Rebeccy:

Zrovna jsem se probudila, když k nám do pokoje vešla ona ženská. Tentokrát ale nebyla sama. Za ní stáli dva muži, asi v podobném věku jako ona a nesli s sebou všelijaké kamery, stativy, podstavce a co já vím co všechno.

,,Slíbila jsem vám focení. Doufám že jste oba fotogeničtí, nejspíš budete v následujících dnech v televizi." řekla pobaveně a následně se zasmála.

Už jenom z její přítomnosti se mi rozklepaly ruce a srdce mi začalo tlouct rychleji. Nechtěla jsem tu být, nechtěla jsem se fotit a už vůbec jsem nechtěla být v televizi. A taky jsem jí bála.

,,Běž si stoupnout vedle něj k té zdi!" rozkázala a přitom ukázala na Roba.

Rychle jsem se postavila a doklopýtala k němu.

,,Tvář se odvážně." zašeptal mi do ucha a mě z jeho dechu naskočila husí kůže na krku.

Překvapeně jsem se na něj podívala a nadzvedla jsem tázavě obočí. Proč se mám tvářit odvážně, když se tak ani v nejmenším necítím? Proč?

,,Prosím." zaartikuloval neslyšně.

Nakonec jsem se o něco jako odvážný výraz pokusila, ale nejspíš to nedopadlo moc dobře hlavně proto, že jsem celou dobu zírala do země. Té ženské to naštěstí nevadilo a asi po deseti minutách se spokojeným výrazem odešla i se svými poskoky.

,,Tys mě neslyšela, Reb?" řekl Robie a jeho hlas zněl trochu vyčítavě. Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,O čem mluvíš?"

,,Poprosil jsem tě, ať se tvaříš odvážně. Co je na tom tak těžkýho?" zamračil se.

,,Já se snažila! A hlavně nechápu, proč si to po mně vůbec chtěl." zakroutila jsem hlavou.