Selected to paradise

-24-

Pohled Cat:

I když jsem se snažila jít co nejrychleji, kluci mě za pár minut doběhli a pokračovali jsme tiše. Cole mě jemně pohladil po rameni a když jsem se na něj podívala, jen pokrčil rameny a omluvně se usmál. Na to mu ale já kašlu. Radši jsem od něj odvrátila pohled a zařadila se za něj, abych mohla jít nerušeně poslední, když už mě nenechali vepředu.

Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, co asi dělají Rebecca s Robem. Bylo zvláštní že vybrali zrovna tyhle dva, protože nebyli, co se týká fyzické zdatnosti, nejlepší ze všech lidí tady na ostrově. Bylo tu několik chlapů, kteří byli spíš kupa svalů, než opravdový člověk. Bylo to prostě zvláštní. Nejspíš se jim prostě líbili, vybírali nějakým losováním nebo co já vím.

Musela jsem si trochu popoběhnout, abych z očí neztratila alespoň Colovi záda. Jenže v tom jsem o něco zakopla a s mírným křikem dopadla na zem. Naštěstí jsem před sebe stihla strčit ruce, takže jsem nedopadla až tak špatně. Oprášila jsem si z kolen nepořádek a zaměřila se na to, o co jsem zakopla. Byla to krabička!

Jediný problém byl, že nebyla naše, ale zeleného týmu. Věděla jsem, že nám zakázali sbírat krabičky jiných týmů. Ale kdo na to přijde? Nikdo.

,,Kluci!" zavolala jsem do ticha.

Nikde jsem je neviděla a proto jsem zakřičela ještě několikrát. Nikdo se mi ale neozval zpátky. Oni mě tu normálně zapomněli. Samotnou. Uprostřed ostrova. Bez jídla. Dokonce i bez batohu, Brad se totiž nabídl, že mi ho vezme.

I přesto, že se mi slzy tlačili do očí, jsem rychle popadla krabičku, kvůli které se tohle všechno stalo a běžela vyšlapanou trávou. Doufala jsem, že po ní šli kluci a ne nějaká zvířata, která mě budou chtít sežrat. Po chvíli jsem ale nejspíš někde špatně odbočila, protože už jsem nebyla na cestě, po které někdo přede mnou šel.

,,Kluci!" křičela jsem pořád dokola a přitom utíkala a netušila kvůli slzám, které si razily cestu po mých tvářích, kam.

Zastavila jsem celá zmatená uprostřed kapradí, které mi dosahovala skoro nad hlavu. Hlasitě a trhaně jsem dýchala, neskutečně jsem se bála. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo otáčení na místě a snaha poznat alespoň směr, kterým jsem se sem dostala. Byla jsem zoufalá, frustrovaná a hlavně naštvaná sama na sebe.

Kdo může být tak blbý jako já, že začne utíkat pryč, když se ztratí? Snad každý rodič říká svým dětem, že když se ztratí, ať zůstanou na místě a počkají, až se pro ně vrátí... I mně to ti moji říkali! Jenže když se vám to doopravdy stane, a ještě ke všemu na takovém místě jako mně, prostě zpanikaříte a neuvědomujete si, co vlastně děláte.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Fajn, nejdřív bych se asi měla dostat pryč z toho kapradí. Zabralo mi to pár minut. Teď už jsem seděla na kameni mezi spoustou vysokých stromů a netušila, co dělat. Tak jsem prostě jen seděla, klepala se a nejspíš prožívala nějaký šok nebo záchvat.

Nikdy jsem nepatřila mezi odvážné lidi, ale teď jsem se cítila jako největší srab na světě.

Nevím jak dlouhá doba uběhla od toho, co jsem si na ten kámen sedla. Nevnímala jsem nic kolem sebe, jen ten obří strach, který mi svíral hrudník.

Možná si říkáte, co blázním, ale to byste to museli zažít.

Vážně.

Pohled 3.osoby:

Černovlasý chlapec šel v čele malé skupiny a prodíral se vysokou trávou. Když už si po několikáté uvědomil, že má hlad, otočil se, aby ostatním navrhl přestávku na jídlo.