Dance And Love ✔️

12 - Vzpomínka

Ahojky, hlásím se s další částí :) moc mě potěšily všechny komentáře u minulé části a samozřejmě i votes, takže za odměnu máte část, která je podle mě docela fakt dlouhá, když to budu počítat i s názvem, tak 4200 slov :D snad se bude líbit a omlouvám se za chyby :)

Isabella

„Tak o čem chceš mluvit?" promluvila jsem, když byl Justin pořád zticha a jen si mě prohlížel, to mě znervózňovalo a nevěděla jsem, co si myslet o téhle celé situaci. „Chci ti říct, že mi je líto, co tam Jack řekl" tak nějak jsem začala přemýšlet, co všechno vlastně slyšel. „No, nemusíš mě litovat" fakt jsem nevěděla, co říkat. „Možná to bude znít blbě, ale chtěl jsem ti říct, že bejt pannou v 18 není nic špatnýho, nejsi první ani poslední" ihned jsem zčervenala. A co víc? Co na tohle odpověď?

„Justine, proč se o tom bavíme?" prohrábla jsem si vlasy. „Protože když jsem tě viděl, tak-" zastavil se v mluvení. „Tak?" opatrně jsem se zeptala. „Něco mi to připomnělo a já ti chtěl říct, že na tom nic není" překvapivě jsem se na něj podívala. „Aha, to, můžu se zeptat, co ti to připomnělo?" nejdřív jsem se ptát nechtěla, ale zajímalo mě to. „Promiň, ale teď o tom nechci mluvit" sklopil pohled směrem na svoje boty. Poznala jsem na něm, že se ta věc týkala zřejmě jeho.

Zvedla jsem se z postele a sedla si vedle něj. „Jsi v pohodě?" dala jsem ruku na jeho záda a mírně ho pohladila. Netušila jsem, co mě to napadlo, ale než jsem si stačila uvědomit, co dělám, tak se už stalo. „Jo, jo, jsem" povzdechl si. „No tak, jak to bude s tou zvedačkou?" nevěděla jsem, co dělat, tak jsem jednoduše změnila téma. „Jedeš na víkend domů?" podíval se na mě a já si všimla jeho skleněných očí. „Ne, nejedu, brácha bude v práci a máma jede na víkend na pracovní školení" odpověděla jsem. „Tím pádem zase v pátek?" ihned jsem přikývla. „Jo, ráda" usmála jsem se na něj.

„A co jste dělali v úterý na hodině?" zeptala jsem se. „Neměl jsem moc náladu, takže nic novýho" mírně jsem přikývla. „Chceš jít na to jídlo?" tentokrát se mě zeptal Justin. „A ty?" mě se totiž moc nechtělo. „Ani ne, ale pokud máš hlad, tak klidně půjdu, protože vím, co by bylo za řeči, kdybys tam přišla sama" jo to byla pravda. „Taky se mi nechce, nemám ani hlad" až teď jsem odtáhla ruku, kterou jsem měla natáhlou za jeho zády. „Já teda asi půjdu" Justin vstal. „Jasně, klidně" vstala jsem taky. „Uvidíme se zejtra" přikývla jsem.

Ještě než stačil otevřít dveře, promluvila jsem na něj. „Justine!" otočil se zpátky ke mně. „Jo?" podíval se na mě. Nic jsem neřekla, jen se rozešla k němu a bez zaváhání ho objala. Zřejmě byl překvapený, ale za chvíli jsem ucítila jeho ruce okolo mě. Chvíli jsme tady jen takhle stáli a objímali se, nevím, co by bylo, kdyby se najednou neotevřely dveře. Ihned jsem se od Justina odtáhla, když sem vešla jak Jazzy, tak i můj brácha.

„Předpokládali jsme, že na jídlo už nepřijdete" řekla Jazzy s pohledem na nás dva. Samozřejmě, že si oba všimli, že se tu něco stalo. „No, my nemáme hlad" odpověděla jsem. „Každopádně Justine, máš skvělou sestru" „Jo, já vím" pousmál se Justin. Celá ta věc ho nějak moc vzala. „No a-" začal brácha, ale byl přerušen. „Já už musím jít, rád jsem tě poznal a třeba se zas někdy uvidíme" řekl Justin bráchovi a pak se podíval na Jazzy a nakonec na mě. Potom se na patě otočil a zmizel z pokoje.

„Stalo se něco?" zeptala se Jazzy. „Ne, proč?" otočila jsem se k ní. „Protože tohle byl jasný důkaz, že se něco stalo" doplnil Jazzy brácha. „Prostě jsme si povídali a tak nějak to souviselo i s ním a já nevím, co se mu stalo" povzdechla jsem si. „A mezi vámi to nic nebylo?" protočila jsem oči. „Kolikrát mám ještě říkat, že spolu nebudeme? Navíc já už se o tom nechci bavit, radši mi řekněte vy, jaký bylo jídlo?" nahodila jsem falešný úsměv. Vážně mě už unavovalo to, jak mě k sobě s Justinem někdo dával. Teď už i brácha to bude dělat.