Dance And Love ✔️

38 - Nemoc

Isabella

„Bell, to už je tolik?" nervózně se na nás podívala mamka. „No, přijeli jsme trochu dřív" pohledem jsem směřovala na ní, pak ale na tátu a zase zpátky na mámu, pořád dokola. „My jsme tu dělali jen něco pracovně" postavil se táta a mile se na mě snažil usmát. „Ehm, aha" nevěděla jsem, co říct. Na tohle jsem v podstatě neměla co, protože máma prostě pracovala pro tátu, takže to byla asi pravda, proč by taky nebyla? Co jinýho by tady asi dělali? Moc jsem nad tím přemýšlela.

„Bell? Mohli bychom si promluvit?" promluvil táta směrem ke mně. Překvapivě jsem se na něj podívala a nevěděla, co říct. Mluvit s ním jsem neměla zájem. „Není o čem" snažila jsem se ho odbýt, ale to se mi moc nedařilo. „Víš, že je, přeci takhle nebudeme věčně žít" mě to problém nedělalo, i když mi táta chyběl, ale stalo se, stejně už nikdy nebude nic, jako to bylo. „Tak fajn" silně jsem si povzdechla. „My budeme v kuchyni" řekla mamka, kývla na Justina, ať jde za ní a my zůstali v obýváku.

„Tak, jak se máš?" promluvil jako první. „Nechceš přejít rovnou k věci?" byla jsem na něj hnusná, ale já to už ani jinak nedokázala. „Chtěl jsem si povídat jako s dcerou" sklopil hlavu. Byl smutnej? Mol by bejt? Nevěděla jsem, co dělat. „Mám se dobře" odpověděla jsem mu nakonec na otázku. Překvapivě se na mě podíval a hned na to se usmál. „Jsem rád, že sis našla přítele, se kterým jsi šťastná" hlavou kývl směrem k Justinovi. Nemělo cenu zapírat, že spolu nechodíme. „Jo, je úžasnej" široce jsem se usmála. „Nemusíš se bát, nikomu nebudu říkat, co je zač" děkovně jsem přikývla.

„Byl bych moc rád, kdybychom se setkávali jako otec s dcerou" co jsem měla dělat? „Je mi jasný, že nemáš zájem se nějak přátelit s mojí přítelkyní, ale aspoň se mnou bys mohla" vystihl to, s ní jsem zájem neměla. „Nevím, jestli to bude klapat" dřív nebo později bych se s ní zase viděla. „Chápu, ale zkusit to můžeme, ne?" prohlížela jsem si jeho obličej. „Fajn, tak jo" nevěřila jsem sama sobě, že se chystám s tátou začít znova. „Tak co kdybychom si nějaký den v týdnu zašli na oběd a pořádně všechno probrali?" chtěla jsem říct ne, ale nemohla jsem. „Zavolám ti" nevěděla jsem, kdy přesně.

Tímhle naše konverzace skončila, oba jsme se vydali do kuchyně, kde byla mamka s Justinem. Ti dva vařili něco spolu a bylo vtipný to sledovat. „Tak já půjdu" ozval se táta a tím přilákal naší pozornost. „A nechceš tu zůstat na večeři?" překvapivě jsem se na ní podívala. „Ne, díky" usmál se na ní. „Doma na mě čeká Molly" dodal. Moje mamka měla určitě pro tátu ještě nějakou tu slabost. Hlavně jak se zatvářila, když řekl, že na něj čeká Molly. „Dobře, uvidíme se teda v práci" pousmála se, falešně. „Rád jsem tě viděl, Justine" pokynul k Justinovi. „My si zavoláme" řekl ke mně a já přikývla. To bylo vše a i to stačilo, aby odešel a my tu zůstali sami.

„Všechno v pohodě?" pohladil mě Justin po boku. „Jo" pousmála jsem se. „Sejdete se?" zeptala se mě mamka. „Někdy jo, ale moc šancí tomu nedávám" nebo jsem spíš nechtěla? „Co tu vaříte?" změnila jsem rychle téma. A tak se naše konverzace upnula na jídlo, dokonce jsem těm dvou i pomohla tím, že jsem nakrájela zeleninu.

**

„Lásko, stávej" slyšela jsem Justinův hlas u mé hlavy. Promrvila jsem se na posteli, ale nic nedělala. „Bell" cítila jsem dotyk na své tváři. „Ještě ne" zamumlala jsem. Dneska bylo pondělí ráno, nechtěla jsem do školy. „Musíme" pomalu jsem otevřela oči a podívala se na Justina. Ihned v tu chvíli jsem cítila šílenou bolest v krku a nejen to, nebylo mi nejlíp celkově a bolest hlavy tomu už vůbec nepřidávala dobře. Zkřivila jsem obličej do grimasů bolestí.

„Je ti něco?" Justin se stále skláněl nade mnou a zkoumal můj obličej. „Není mi dobře" protřela jsem si rukou obličej. Čím dýl jsem byla vzůru, tím víc se projevovala bolest. „Bolí tě něco, nebo...?" starostlivě se na mě díval. „V krku, hlava a celkově mi není nějak dobře" objasnila jsem mu. „Dobře, tak já ti půjdu uvařit čaj, zůstat tady s tebou ale nemůžu" pohladil mě po tváři. Jeho starost se mi líbila, hned zareagoval tak krásně.