Dance And Love ✔️

71 - Dítě

Isabella

„Bello!" chytila mě za loket Jazzy, když jsem šla od záchodů. Podívala jsem se na ní a hned jsem poznala, na co se bude ptát. Vlastně jsem na to čekala od chvíle, co viděla ten můj pohled. „Co měl znamenat ten pohled? Ty jsi mu to pořád neřekla?" trochu naštvaně zvýšila hlas, ale byl v tom i povzdech. „Myslíš, že kdyby to už věděl, byli bychom tady takhle spolu?" rozhodila jsem rukama. Samozřejmě mě to štvalo, jako jí, ale není to vůbec jednoduchý.

„Říkala jsi, že mu to řekneš do konce června a máme už červenec, na co čekáš? Čím dýl to budeš natahovat, tím víc ho to bude bolet" mírně jsem přikývla, měla prostě pravdu. „Když já mám strach a navíc...ještě jsem se nerozhodla" podívala jsem se na ní smutně. „Obě víme, že rozhodla, jen se to bojíš říct nahlas" jak to sakra ví? „Jak...?" „Znám tě" pousmála se na mě.

„Hele, i když ses rozhodla tak, jak ses rozhodla, váš vztah tím nemusí končit, existuje hodně vztahů na dálku" uklidňovala mě. „Jo, jenže kolika to vydrží, hm?" obě jsme se přemístily na jednu lavičku, kam jsme si sedly. „Ale vy dva nemusíte patřit k těm rozpadlým" povzdechla jsem si. „Jazzy...je to na rok a asi měsíc k tomu" dívala jsem se na ní zoufale. „A pauza mezitím je asi tak na pár dní" dodala jsem.

„Z toho, co mi tady říkáš, chceš se s ním rozejít?" vykulila jsem oči. „Ne, jasně, že ne, jen...to on se rozejde se mnou a když ne teď...tak potom. Já nevěřím, že by mě podvedl, už ne, ale šance, že se zamiluje do někoho jinýho, během doby, co tu nebudu, je velká" proč to bylo tak složitý? Byla jsem hlavně kráva já, jenže jsem si nemohla pomoct.

„Tak i tak, měla bys mu to říct a třeba to probrat právě s ním" kývla jsem. „Já chci, ale i nechci jet, a když mu to řeknu, bude mi to rozmlouvat a já...já doprdele nevím" podepřela jsem si hlavu. Jestli jsem byla někdy ve větším problému, jako teď, tak si na to vážně nepamatuju.

Víte, několikrát jsem se se všemi bavila o tom, že nechci zůstat jen u učení tance, nebo tak. Chci to dotáhnout dál, pokud to půjde, no a teď to jde. Asi před měsícem a něco, jsem tajně šla na jeden konkurz. Šlo na něj tisíce lidí, takže jsem to ani nikomu neříkala, protože jsem předem věděla, že je to marný, ale chtěla jsem to aspoň zkusit.

Problém nastal ve chvíli, kdy mi zavolali. Prý jsem byla hodně dobrá, co jsem jim tam předvedla za taneční choreografii. Nemohla jsem tomu uvěřit. V tu chvíli mi dali čas na to, abych se opravdu rozhodla, jestli chci odjet na jeden rok pryč. Jde o to, že bych byla součástí turné nějaké zpěvačky, která potřebuje tanečníky.

Jenže když jsem se dozvěděla, že je to na víc než rok tvrdé dřiny a bez toho, co mám teď tady v LA, nevěděla jsem, jestli to vzít. A právě proto jsem to řekla Jazzy, nevím proč jsem nešla rovnou za Justinem, no asi proto, že by z toho vyšla hádka a nechtěl by, abych někam jela.

Od té doby ale uběhlo několik dní, pořád jsem to odkládala říct Justinovi, i když se můj čas na rozhodnutí blížil ke konci. No a teď už byla svatba a já měla jen týden, týden na to, abych se rozhodla na stoprocent a začala chodit na tréninky, a pak odjela.

Na jednu stranu chci vážně jet, protože jde o tanec, jenže na tu druhou mi rve srdce, že tady nechám Justina, a to se mi tak úplně nechce, vlastně vůbec.

„Justin mě zabije za to, že jsem mu ani neřekla o nějakým konkurzu" promluvila jsem po chvilce ticha. „Nezabije, neřekla jsi to nikomu, pamatuješ? Za mnou jsi přišla, až když tě vzali" kývla jsem. „Jazzy já vážně nevím, co mám dělat, je to velká příležitost, ale láska...nechci vztah na dálku" chtělo se mi z toho brečet, ale to jsem nemohla, ne teď. „V první řadě, musíš mu to říct, a pak...pak se uvidí" pohladila mě po zádech.