Dance And Love ✔️

55 - Alkohol

Isabella

O doby, co jsem si lehla do postele, jsem nezamouřila oči. Nemohla jsem usnout a stále jen přemýšlela nad vším, co se za poslední dobu událo. Všechno se z minuty na minutu zhroutilo a já si naivně myslela, že to nějak zvládnu a dokážu se přes to přenýst, ale to se zatím nestalo. Netuším, jak dlouho už tady jen tak ležím, ale minimálně dvě hodiny určitě a postupně to na mě všechno dolehalo. Doteď jsem nijak nebrečela, svojí bolest jsem ukrývala uvnitř mě a snažila se navenek chovat normálně. No ale teď se to změnilo. Slzy mi začaly téct z očí, kterým jsem nechala volný průběh, potřebovalo to totiž už ven. Snažila jsem se moc nezvlykat, aby mě Lucas neslyšel, ale moc to nešlo.

Pokud šlo o Lucase, sice jsem nelitovala toho, co jsem udělala, ale trápilo mě to. Z jedné části šlo o pomstu, jak říkal, chtěla jsem se s ním vyspat a tím zahnat tu bolest, že mě Justin podvedl, a pak mu to dát nějak najevo, že i já něco takovýho dokážu, i když to vlastně nemůže bejt podvod, protože jsem se s ním rozešla, ale chápete, ne? Tohle sice bylo strašně hnusný ode mě, ale zranilo mě to. Už podruhé se stalo to, že mě kluk podvedl, jak se mám pak cítit? No a na druhou stranu, Lucas byl pohlednej kluk, byla s ním zábava a cítila jsem se s ním dobře. A právě proto jsem měla nutkání to udělat, abych zapomněla na všechno a na nějakou chvíli se zase uvolnila.

Už jsem si neuvědomovala, jak moc brečím, takže jsem překvapivě zamrkala, když jsem si všimla, jak se otevírají dveře. Nechtěla jsem se tam podívat, začalo mi bejt trapně z toho, jak jsem po něm vyjela a teď stál ve dveřích. „Nebreč" zašeptal. Nic jsem mu na to neřekla, jen vzlykla, i když nechtěně. Slyšela jsem jeho povzdechnutí, potom zavření dveří a nakonec jeho kroky směřující k posteli, které se následovně prohla pod jeho dotykem. „Pojď sem" na nic jsem nečekala a vrhla se mu do náruče. Okamžitě si okolo mě obmotal ruce a hladil mě po zádech. „Omlouvám se" zamrmlala jsem skoro neslyšně. „To nic" brečela jsem na jeho rameni a teď mi bylo jedno, že tohle celý bylo trapný.

„Nejsem taková" promluvila jsem po chvilce. „Ale za poslední dny jsem začala uvažovat trochu jinak a prostě jsem měla nutkání to udělat" pokračovala jsem dál. Lucas se ode mě odtáhl, podíval se na mě a pramen vlasů, který mi padal do obličeje, zandal za ucho. Viděli jsme na sebe díky světlu, které vycházelo z venku z pouličních lamp. „Já to chápu, nemusíš se omlouvat" pohladil mě po tváři. „Pojď si lehnout, ať se aspoň trochu vyspíš" s přikývnutím jsem se dala zpátky do lehu a přikryla se peřinou. „Zůstaneš tu?" nechtěla jsem tu být sama. „Jasně" lehl si vedle mě na záda a taky se přikryl. I po tom všem jsem se odvážila se přemístit na jeho hruď. Nic mi na to neřekl, jen si ruku obmotal okolo mě a jemně mě hladil po zádech a já po chvilce usnula.

Ráno jsem se probudila už na to, že jsem byla sama v posteli. Ihned se mi v hlavě přehrálo všechno, co se stalo. Udělala jsem to a prostě se to stalo, nic tím nezměním. S povzdechem jsem vstala a namířila si to nejdříve na záchod, a pak vyčistit zuby. Nakonec jsem šla za zvukem, a to do kuchyně, kde byl Lucas u plotny a něco vařil. „Ehm, dobré ráno" nervózně jsem promluvila. „Dobré" podíval se na mě, ale pak pohled vrátil zpátky k plotně. „Sedni si, za chvíli bude oběd" oběd? Počkat, kolik je vlastně hodin? „To jsem spala tak dlouho?" otočila jsem se za sebe, kde byly hodiny. Bylo půl dvanáctý, no páni. „Nediv se, spát jsi šla pozdě" vydala jsem se teda ke stolu a sedla si na židli.

„Ten včerejšek, ještě jednou se..." zastavil mě. „Neomlouvej se, řekl jsem ti, že to chápu, nemusíme to dál rozebírat, jsme kamarádi stejně jako předtím" děkovně jsem se na něj usmála. „Chceš nějakou zeleninu?" zeptal se mě. Ani jsem nevěděla, co vařil. „Ne, díky" všimla jsem si, že dělal nějaké maso a asi brambory k tomu. Než jsem se nadála, položil přede mě talíř s jídlem. Vypadalo to docela dobře a měl k tomu i nějakou omáčku. „Snad ti bude chutnat" i sobě si nandal a sedl si naproti mně. „Určitě" oba jsme se tedy pustili do jídla. Musela jsem uznat, že to měl vážně dobrý. „Je to skvělý" pochválila jsem mu to. „Naučil jsem se to od mámy" uchechtl se.