Dance And Love ✔️

54 - Přespání

Isabella

„Tak co?" zeptala se opatrně Jazzy. Dívala jsem se na ty testy jako blázen, málem mi až z toho vyskočilo srdce z hrudi. „Negativní" vydechla jsem úlevou. Jak jsem říkala, ne, že bych nechtěla děti, ale prostě ne teď, byla jsem moc mladá. „Oba?" přikývla jsem. „No a, jsi zklamaná, nebo...?" zbytek věty nechala viset ve vzduchu. „Nejsem, nevím, co bych dělala, kdyby to bylo pozitivní" přikývla. „Já to chápu, vím, na co narážíš, byla bych na tom asi stejně" musela bych nechat školy, navíc to dítě by nemělo tátu, protože já bych za Justinem nepřiskákala kvůli tomu, že bych s ním čekala dítě, samozřejmě, třeba bychom se k sobě vrátili... No ale to všechno je jedno, je to negativní.

„Kdy bys chtěla mít děti?" promluvila po chvilce. „Já ani nevím, ale nejdřív si chci něco vybudovat, pak až mít rodinu" můj sen byl se věnovat tancování, chtěla jsem to dělat, a pak třeba v nějakých 26 letech mít děti. „Mám to stejně, a doufám, že to tak bude mít i Tom" uchechtla se. „Ještě jste se o tom nebavili?" jasně, že asi ne. Je na to moc brzo, oficiálně spolu nejsou zase moc dlouho. „Ne, neblázni" zasmála se. „Možná byste ale měli" zamračila se. „Víš, nechci nic přivolávat, ale tohle se můžu stát i tobě, a co pak? Budeš klidnější, když budeš vědět, jak to má" bylo zvláštní jí radit, ale za poslední dobu jsem dost dospěla a na věci mám jiný pohled. „Myslím, že máš pravdu" pousmála se.

„No, ale teď, když už víme, že nejsi těhotná...co máš v plánu?" široce se na mě usmála. „Nemáš rande s Tomem?" nadzvedla jsem obočí údivem. „Mám, ale až večer, takže času dost" pokrčila rameny. „Tak to jsme na tom stejně, protože večer mě má vyzvednout Lucas" pousmála jsem se. „Co vy dva spolu teď máte? Trávíte spolu strašně moc času" zvědavě se na mě podívala. „Jsme nejlepší kamarádi" řekla jsem popravdě. „Navíc, snaží se mě stále přivést na jiný myšlenky, což se mu i daří" dodala jsem. Lucas pro mě byl teď velkou oporou, když zrovna Jazzy nebyla na blízku.

„A nic víc v tom není?" přiblbě se na mě usmála. „Jak to myslíš?" samozřejmě, že jsem věděla, co myslí, ale nemohla jsem uvěřit, že se na to vážně ptá. „Vážně?" zasmála se a já taky. „Neříkám, že není hezkej, je s ním zábava, cítím se s ním dobře, ale nic jinýho, než kamarádství v tom nevidím" vysvětlila jsem jí. „Ke všemu, já Justina pořád miluju" povzdechla si. „Jo, ale vrátit se k němu nechceš, nebo aspoň ne teď" kývla jsem. „Když..." přerušila mě. „Bello, já chci, abys byla s Justinem, na druhou stranu chápu, proč mu nedokážeš odpustit, i přesto, jak to bylo, ale třeba to prostě vážně není ten pravej" a tohle mi říkala Jazzy? Ta, která vždycky chtěla, abych byla s jejím bratrem?

„Tím chceš snad říct, že Lucas by mohl, nebo...?" nechápala jsem to. „To neříkám, jen...pokud k němu začneš něco cítit, nedbej na to, co bylo, nebo co možná bude. Vyzkoušej si další věci, a pak si třeba konečně uvědomíš, co opravdu chceš" aha. Začala jsem to postupně chápat, ale nečekala jsem, že mi to řekne. „Možná máš pravdu" něco na tom bylo. „Já vím, i já jsem si takhle prošla životem" mírně jsem přikývla. „Promyslím to" pousmála jsem se. „Ne, hlavně nemysli. U takovýhlech věcech prostě konej, jasný?" uchechtla jsem se. „Jasný" každopádně nehodlala jsem zatím nic měnit.

„Něco mi ale vrtá hlavou" přešla jsem úplně na jiný téma. „A co?" nechápavě se na mě podívala. „Proč jsem po ránu zvracela? Těhotná nejsem, ale..." „Jediný způsob, jak to zjistit je, jít k doktorce, pro jistotu" vykulila jsem oči. „Tak dobře" vzdala jsem to, abych odmlouvala. „Tak pojedeme" cože? „Prosím?" Jazzy vstala z postele a šla ke své skříni. „Nemáme, co dělat, je brzo, takže v ordinaci ještě doktorka bude, takže jedeme, a aspoň budeme mít stoprocentní jistotu, že v tom nejsi" mrkla na mě a já se už vážně nestačila divit. „Jsi neuvěřitelná" taky jsem vstala a šla si pro oblečení. „Já vím" pokroutila jsem hlavou.