Dance And Love ✔️

41 - Valentýn

Isabella

„Kam jedeme?" zeptala jsem se svýho táty už v jeho autě. Dneska ve škole hodina tancování docela utekla, byla jsem za to ráda, protože popravdě řečeno, ještě jsem párkrát cítila mírnou bolest v podbřišku. „Vlastně...jsme tady" zastavil na kraji silnice u nějaké restaurace. Myslím, že jsem tady v životě nebyla. „Ehm, aha" otevřela jsem dveře od spolujezdce a pomalu vystoupila. Můj táta mi byl v patách a objevil se hned vedle mě. „Jdeme?" kývl směrem k restauraci, nad čímž jsem přikývla. Slyšela jsem jen nějaké cvaknutí, což asi znamenalo, že zamkl auto.

Táta tu měl rezervovaný stůl, takže nás rovnou obsluha dovedla k němu. Oba jsme se posadili, číšník před nás položil jídelní lístky, a pak odešel. Nervózně s absolutním netušícím pocitem, co říkat, jsem si vzala jídelní lístek do ruky a začala vybírat. „Dej si cokoliv, zaplatím to" okem jsem se na něj podívala. Nic jsem na to neřekla, jen vrátila pohled k jídelnímu lístku. Můj táta byl teď asi trochu zazobanej. Dřív to takhle nebylo, ale čím víc ho zase poznávám, tím víc zjišťuju, že je můj táta bohatej. No, nestěžuju si, možná je to skvělý, protože vzhledem k tomu, že u něj mamka pracuje, bude mít pěknou výplatu, a že ji potřebuje.

I přesto, že mi řekl, ať si vyberu cokoliv, jsem vsadila na klasický jídlo. Vybrala jsem si brambor s kuřecím steakem a broskví k tomu. Tahle restaurace byla víc taková na ty lepší jídla, ale měli tu i normální, tak nebyl problém. Číšník se k nám vrátil, co nevidět, každý jsme nadiktovali objednávku, včetně pití. Táta byl zjevně překvapen, že jsem si neobjednala nic drahýho, no neměla jsem to zapotřebí. Za celou dobu jsme ani jeden nepromluvili, teda dokud číšník neodešel s naší objednávkou, a táta nezačal mluvit.

„Tak, jak se máš?" byla to stupidní otázka. Jestli jsem se s ním setkala, aby se mě ptal, jak se mám, příště nikam nepůjdu. „Dobře" řekla jsem jednoduše. Nemohla jsem se mít líp, byla jsem šťastná a hlavně jsem o tomhle víkendu udělala to největší rozhodnutí a vyspala se s Justinem. „S Justinem vám to stále klape?" chtěla jsem protočit očima nad touhle otázkou. „Jo, všechno je fajn" chtěla jsem, aby nám už donesli aspoň pití, abych měla co dělat a ne jen tak sedět a odpovídat na otázky.

„A co škola?" dělal si ze mě srandu? Naštěstí zrovna přišel číšník s pitím a já se konečně mohla nejen napít, ale něco dělat. „Dobrý" nebavilo mě to tady. „Bell, já vím, že je to pro tebe těžký, ale mohla bys se mnou víc mluvit" povzdechl si. Možná měl pravdu, ale tohle jsem byla prostě já. „Fajn, tak jak se máš ty?" rozhodla jsem se teda na něco taky zeptat. „Mám se dobře" usmál se na mě a já kývla. O čem si s ním mám jako povídat? Nedokázali jsme navázat ani pořádnou konverzaci.

„Jsem rád, že můžu pomoc tvé mámě a bráchovi s prací" zamračila jsem se. Proč sem tahal tohle? „Jo? Tak doufám, že nemáš v plánu je časem vyhodit" snažila jsem se z toho dělat i srandu. „Neboj, tvoje máma je šikovná a svýho syna bych nevyhodil, ani kdyby byl otřes" což znamenalo protekci. Nemusela jsem mu na to nic říkat, zrovna nám přinesli jídlo, měla jsem velký hlad, takže jsem se do toho pustila hned, bez odpovědi na tátu. Jídlo bylo výborný, asi tou restaurací.

„Víš, vlastně jsem se s tebou chtěl sejít kvůli jedné důležité věci" promluvil během jídla. Podívala jsem se na něj a čekala, co z něho dál vypadne. „Samozřejmě, že jsem tě chtěl vidět a povídat si jen tak, ale tohle bych ti měl asi říct taky" nevěděla jsem o čem mluví. „Zval jsem tě na večírek, předtím než bude svatba" ihned jsem se zasekla. „A?" takže se fakt budou brát? „Pomalu plánujeme svatbu, chtěl bych, abys tam taky byla" ale já tam bejt nechtěla, nechtěla jsem, aby si bral někoho jinýho, než znovu mojí mámu. „To..." najednou jsem ztratila slov. Chuť k jídlu mě úplně přešla.