The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola první - Sen

Po tvářích mi stékaly horké slzy, když jsem se dívala na vlak, který mi do té doby přinášel jen radost, kdykoliv jsem na něm spočinula zrakem. Dveře se pomalu zavíraly. Za matným sklem jsem viděla světlo z hůlky a kdosi mě objal kolem ramen. Zvedla jsem k němu oči. Albus Brumbál se na mě díval, jeho modré oči mě propalovaly svou nepřekonatelnou silou.

„Bylo to nutné?" zeptal se mě tiše. Roztřásl se mi spodní ret a znova jsem se rozplakala.

„Bylo to správné," odpověděla jsem stejně hlasitě. Vlak zapískal, než se rozjel. Profesor mi poklepal na rameno a odešel. Zůstala jsem tam sama, zírající do temného lesa. Ticho prořízlo vzlyknutí.

„Ne!" S hlasitým výkřikem jsem se probudila, zborcená potem. Chvíli jsem se rozhlížela po místnosti. Postel s měkkými modrými nebesy, na stěně plakát s Applebyskými šípy, mým nejoblíbenějším famfrpálovým týmem a noční stolek, na němž se krásně vyjímalo několik stále ještě nevyklubaných vajec okamií. Jedno z nich bylo dokonce zlaté, což ukazovalo na velmi podivnou genetickou mutaci.

„Co se děje?" Rozespalý tón mé spolubydlící, která ke mně byla přidělená vlastně jen kvůli jejímu věšteckému talentu, jímž jsme (bohužel) byly obdařeny obě, mě příliš neuklidnil. Avšak když se ozvalo tiché lumos a do obličeje mi posvítilo studené modré světlo, přinutila jsem se k úsměvu.

„Další noční můra," řekla jsem tiše. Diana pozvedla jedno dokonalé obočí. Nenáviděla jsem ten pohyb. Závoj měkkých plavých vlasů jí sklouzl po tváři, když se posadila.

„Profesor by to možná rád věděl." Už při prvním slově jsem začala vrtět hlavou. Pro našeho profesora jasnovidectví, profesora Savoura, jehož křestní jméno nám bylo pečlivě tajeno, jsem byla hotový zázrak. Věštecké sny, připomínající noční můry, kdo by nechtěl. Diana zase dokázala říct všechno o zbytku dne člověka, kterému se podívala na čáry v rukou. Úžasný talent. Jenže ne tolik, pokud jste první dva roky studia v podstatě strávili v kabinetu profesora jasnovidectví, který vás velmi dlouho a pečlivě zkoumal.

„Profesorovi do mých snů nic není," odsekla jsem. Opětovné zvednutí obočí mě přesvědčilo, že jsem ji nepřesvědčila. Vůbec.

„Zdálo se ti o tobě?" Zaťala jsem zuby. „To může být nebezpečné. Lidé si obvykle nevykládají sny o sobě správně. Mohlo by se to všechno pokazit, nebo se můžeš začít užírat nad tím, co bude a-"

„Diano, jsem ti moc vděčná za tenhle odborný výklad o věštění, který náhodou taky docela dobře znám, ale zvládnu to."

„Tak mi aspoň slib, že si o tom s kýmkoliv promluvíš. Kdyby se ti něco stalo, bude to na mě."

„Slibuju." Protočila jsem panenky. Diana s uspokojením kývla a zašeptala:

„Nox!"

Zavřela jsem oči a ponořila se do tmy.

------------

Na stole přede mnou přistála elegantní černá brašna, ozdobená zelenými pírky. Zoufale jsem si překryla obličej rukama, jako bych se tak mohla zbavit dvojice, která se vedle mě posadila. Obvykle se mi svým nepříliš přátelským pohledem dařilo odhánět všechny ty družné lidi, co si přáli povídat. Jenže to by nebyli oni.

„Nechte mě na pokoji," zaúpěla jsem. Vlasy, dnes výjimečně rozpuštěné, se mi namočily do ovesné kaše.

„Havraspárská se špatně vyspala?" zeptala se Leta se smíchem a plácla sebou vedle mě. Zaúpěla jsem ještě hlasitěji, když se lavice prohnula znova.