The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola dvacátá čtvrtá - Láska

Poté, co Newta přenesli na ošetřovnu a mě dali do rukou šálek horké čokolády se slovy, že je v pořádku, do místnosti vrazila Leta, černé vlasy rozevláté, oči planoucí. Zabodla je do mě, plná vzteku. Cukla jsem sebou. Skoro to vypadalo, že se na mě vrhne a vyrve mi hrnek z rukou, aby mi ho v zápětí mohla roztříštit o lebku. Newt, který seděl na posteli, očividně v šoku, k ní honem vzhlédl.

„Leto," vydechl, ale v jeho tváři se neobjevila žádná úleva, žádná stopa po tom, že by byl rád za jejich shledání. Tupě na ni zíral, jako by spolu už dva skoro tři týdny nechodili. Rysy jí ztvrdly.

„Proč jste mě nezavolali?" štěkla. Stiskla jsem čokoládu pevněji v dlaních. Do tohohle jsem neměla právo se plést, přestože mi to rvalo srdce. Můj rudovlasý přítel se na ni znova podíval tím prázdným pohledem a odvrátil zrak. „Mluv se mnou! Měli jste mě hned zavolat!"

„Nedá se říct, že by to, že na něj zaútočil abraxaský hřebec, byla nějak soukromá záležitost," zamumlala jsem směrem k šálku. Cítila jsem, jak ke mně Leta obrátila svůj pichlavý pohled, ale nevzhlédla jsem, dokud se nade mnou nevztyčila.

„Ty do toho nemáš co mluvit," zasyčela tónem tak plným jedu, až se mi sevřelo srdce – zase. Dřív jsme bývaly kamarádky. Najednou jsem měla problém pochopit, proč vlastně.

„Ovšemže do toho mám co mluvit." Upírala jsem oči na horkou tekutinu v hrnku a pomalu se stavěla na nohy. Nejsem vysoká. Vlastně jsem přímo drobná. Moje soukromé hodiny se Savourem mi však zvedly sebevědomí, především díky tomu, že jsem se konečně dozvěděla něco o historii všech věštkyň, mezi které se počítám i já. Máme svou vnitřní sílu. A můžeme ji použít proti všem omezeným hlupákům, kteří si nevidí dál než na špičku nosu a snaží se nás omezovat.

Soustředila jsem se na každou maličkost, kterou jsem na Letě začala za tu krátkou dobu nenávidět. Její sobeckost, pýchu. To, jak se o přestávkách tiskla k Newtovi, protože věděla, že je vidím. Jak se na mě v jídelně dívala, když se Newt posadil k ní. Soustředila jsem se na to a zabodla jí svůj hněv do srdce jako dýku.

Překvapeně ustoupila, na což jsem zareagovala krokem dopředu. Narovnat ramena, udržet klidný výraz, opakovala jsem si. To ji vykolejí.

„Newt je můj přítel a nevšimla jsem si, že bys nějak zvlášť hlasitě reagovala na to, že se ten kůň chystal mu rozdrtit lebku," procedila jsem skrz zaťaté zuby a zvedla bradu, co nejvýš to šlo. Můj hlas tak získal podivný, syčivý akcent, což jsem vítala. Leta čekala tu stejnou osobu, jako před dvaceti dny. Jenže já nebyla ta stejná osoba. Savour se o to postaral. „I když, někdo za ním běžel. Někdo ječel tak hlasitě, až ten kůň odletěl, někdo riskoval smrt skokem z tribun a někdo byl tím prvním, koho Newt viděl, když se vzpamatoval. Kdo to jen byl? Aha. Já."

„Nedívala jsem se..." začala černovláska, ale já ji nenechala domluvit. Byla jsem v ráži, tentokrát jsem jí mohla vrátit všechny ty pocity, které jsem celou tu dobu dusila v sobě.

„Ty jsi mi teda přítelkyně," posmívala jsem se. „On tam riskuje život a ty se ani nedíváš?"

„Drž hubu."

„Ne." Postoupila jsem ještě o kousíček dopředu a položila jí pravou dlaň na hruď, tu, na které budu mít své třetí oko. Nepotřebovala jsem ho, abych ji prohlédla skrz naskrz. Ne, že bych věděla, co s Newtem zamýšlí. Jedno mi ale bylo jasné. „Ty ho nemiluješ. Ani ho nemáš ráda. Nikdy jsi neměla. Co po něm chceš?"

„Drž hubu," zopakovala hlasitěji. Ušklíbla jsem se. Magie proudila mými žilami jako kyselina, toužila jsem ji vypustit a otrávit tak její už tak dost otrávené tělo. Jenže to bych ublížila Newtovi. Raději jsem se zhluboka nadechla a jen do ní vší silou strčila, takže se zapotácela, oči doširoka vytřeštěné, zuby vyceněné, jako šílená. Nasadila jsem nejklidnější výraz, jaký jsem dokázala, a nechala působit vnitřní sílu věštkyně. Žádná magie; pouze to, co by měla mít každá žena ukryté v sobě jako cenný drahokam, který ovšem dokáže oslepit a pořezat.

„Vypadni," řekla jsem hlasem ne silnějším, než šepot. Cítila jsem se jako bohyně. Vzpomněla jsem si na jednu tradici, kterou mi vysvětloval Savour. Věštkyně z Delf se představují jako zaslíbené jednomu bohu či bohyni z hlavních dvanácti bohů starého Řecka. Já se narodila zaslíbená Artemis. Bohyně lovu a měsíce. Ten teď odpočíval na nebi, dával mi sílu a sebejistotu. „Běž se podívat na létání. Máš tam přece spolužáka z klubka zmijí, ne?"

Zúžila oči tak, až z nich zbyly jen černé štěrbiny. Rozzlobila jsem ji a to pořádně. Teď zbývalo jediné; dorazit ji.

Roztáhla jsem rty do úsměvu tak mrazivého, jako byl sníh venku, narovnala se a znova zvedla pravou ruku. Abychtřetí oko rozevřela doopravdy, musel by mi ho někdo nakreslit na dlaň, i kdyžby pravděpodobně fungovalo kdekoliv jinde na těle a volba dlaně byla čistě náhodná,určená tradicí, ale to mi nevadilo, stejně jsem ho tam měla, silné a připravenéjako vždy.      To ale nevadilo, stejně jsem ho tam měla, silné a připravené jako vždy. Každý ho má, jen někteří ho mohou probudit. Já k nim patřila, k těm lidem, prokletým darem, jasnovidkám a věštcům. Moje síla pramenila z mého třetího oka. Ani jsem se nezamyslela nad tím, jak to musí vypadat hloupě.

„Znovu už to říkat nebudu," prohodila jsem vesele, než jsem sevřela dlaň do pěsti. Zírala jsem jí do očí, do těch temných jam, v jasném sdělení: zkus si proti mně bojovat. Prohraješ. „Ven."

Vypadala, že bojuje sama se sebou. Její prsty se samovolně zatínaly a zase uvolňovaly. Švihla hlavou zpět k Newtovi.

„Fido!" zanaříkala. Potlačila jsem vyprsknutí smíchy. Ona mu říkala třetím jménem? Není divu, že se k ní teď nehlásí. Newt nesnáší svá jména. „Ty se mě nezastaneš?"

„Miluješ mě?" zeptal se. Leta se na vteřinku zarazila, takže se na ni podíval. Jeho pohled planul ještě víc než její, ale byl to jiný oheň, ne tak divoký, méně šílený, přesto nazlobený. „Řekni mi pravdu."

Leta stiskla rty a neodpověděla.

„Běž," řekl beze stopy emocí. Musela jsem se ovládat, abych se nezačala vítězoslavně křenit. Souhlasil se mnou, dal mi přednost před Letinou svůdností. Černovlasá dívka svěsila ramena a na vteřinku, skutečně jen okamžik, mi jí bylo skoro líto. Další slova, která vypustila z úst, mě lítosti hned zbavila:

„Tohle není konec." Otočila se na podpatku, jak bylo jejím zvykem, a vyšla, stejně dramaticky jako přišla. Jemně jsem odsunula do pozadí touhu jí vyrazit pár zubů. Newt znovu potřeboval utěšit, takže jsem neměla na výběr, neboť pro něj vždy budu připravená, kdykoliv mě bude potřebovat.

Posadila jsem se vedle něj na postel a jemně ho objala kolem svěšených ramen. Zase plakal. Z kapsy jsem tedy vytáhla kapesník, mávnutím hůlky ho vyčistila a podala mu ho.

„Jsi v pořádku?" Jen bez hlesu kývl.

„Vážně jsem myslel, že ji miluju... a hlavně že ona miluje mě."

„Aspoň jsi to zjistil." Potřásl hlavou, ale potom se podíval na mě. Znovu jsem ucítila to známé napětí, když se naše nosy ocitly kousíček od sebe. Do nosu mi vklouzla jeho vůně. Pod prsty jsem cítila horko, sálající z jeho těla. Chtěla jsem překonat ten prostor mezi námi, jenže to nešlo. To měl udělat on, ne já. Maličko jsem se k němu naklonila, jen abych se zase odvrátila.

„Doro?" šeptl. Pohlédla jsem na něj skrz řasy.

„Ano?"

„Ty mi nikdy neublížíš, že ne?" Zarazila jsem se. Ublížit mu? Jako to udělala Leta? Nikdy. Tenhle slib pro mě nebude nijak těžké dodržet.

„Slibuju." Naklonila jsem se a dotkla se čelem jeho čela. Teď už se naše nosy dotýkaly, mezera byla jen mezi rty. Lehoulince zvedl bradu.

Projel mnou blesk. Zavřela jsem oči, abych neviděla své spálené tělo. Nedovedla jsem si představit, co jiného než blesk, to mohlo být.