The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola třicátá osmá - Nemocnice

Nos jsem měla zabořený v něčem měkkém, ale přitom strašně kousavém, cítila jsem pach peří. Nutilo mě to ke kýchání. Pokusila jsem se pootočit, abych tomu unikla. Z boku mi vystřelila ostrá bolest, kvůli níž jsem zalapala po dechu a otevřela oči.

Ležela jsem na prostém tvrdém lůžku, vybaveném jen kamenným polštářem a tenkou přikrývkou, všechno samozřejmě v bílé barvě, stejně jako stěny pokoje a malý kovový noční stolek, na kterém ležela modrá složka nadepsaná mým jménem. Natočila jsem k ní hlavu a přimhouřila oči, abych si přečetla, co se tam píše.

„Slečno Linge, tak jste se nám konečně probudila." Cukla jsem sebou. Ve dveřích stál muž s přísným výrazem na strohé tváři, zdobené jen trochou vlasů barvy pepře a soli. Držel další složku, podobnou té, která byla na mém stolku. „Už jsme se začínali obávat. Pamatujete si, co se stalo?"

Svraštila jsem obočí. Do té doby mě ani nenapadlo, že by se snad něco vážně stalo, ale když to zmínil...

Mou myslí projel jako blesk paprsek vzpomínek – odkapávající jed, zašramocení v potrubí, spousta děsuplné akce a potom pálící rána v pravém boku.

„Co se mi stalo." Ačkoliv jsem větu myslela jako otázku, na konci jsem nezvedla hlas. Marně jsem bojovala s mlhou, která zakrývala mou paměť, bylo to jako brodit se nekonečným močálem, kde mi husté bahno sahalo až k pasu a já neviděla dál než na krok. „Kde to jsem?"

„Jste v Nemocnici svatého Munga, samozřejmě. Kam jinam bychom vás asi dali?" Doktor se zasmál, ale když jsem jeho pohled opětovala s vážností, rozpačitě se zahleděl do dokumentů. „Byla jste velmi vážně pokousaná akromantulí, ztratila jste spoustu krve. Vaše štěstí je, že ona akromantule byla ještě mladá a její jed tudíž nebyl tolik nebezpečný. Avšak zemřela byste i tak, nebýt profesora Brumbála. Tedy přesněji řečeno jeho fénixe."

„Fénixe?" Omámeně jsem zamrkala a pokusila se nadzvednout na loktech. Nedokázala jsem si vzpomenout na žádného fénixe, jediné, co mi připomínalo minulost, bylo neutuchávající pálení v boku. Strhla jsem ze sebe přikrývku, abych ho zchladila, a zůstala jen němě zírat.

„Ano, fénixe. Jejich slzy léčí. Bohužel však nedokážou nechat dorůst maso a vzhledem k tomu, že jste v těle měla dokonce dvě látky, pocházející z magických tvorů, nedokázali jsme to ani my, z větší části. Je mi líto."

Celý pas jsem měla zakrytý sněhobílými obvazy, které ale na boku tvořily promáčklinu dovnitř. Zděšeně jsem tam položila prsty. Tam, kde dřív bývaly ladné křivky, teď byl jen vzduch.

„Doroste to?"

„Ne. Samozřejmě, orgány i kosti máte víceméně na tom stejném místě kde předtím, avšak ty zdánlivě nepotřebné věci, jako maso, kůže a tuk jsou navždy pryč a nevrátí se."

„Nikdy?"

„Ne."Mohlo to být tak palec hluboké. Nic moc, jenže když jsem se na sebe dívala takhle z výšky, zhroutil se mi svět. Nikdy jsem se nepovažovala za krásku, vlastně jsem se taková ani příliš nesnažila být. Na hrudi jsem měla tři dlouhé jizvy. A toho dne k nim přibyla i díra v těle. „I těhotenství pro vás bude pravděpodobně velmi obtížné, možná i nemožné. Dítě by mělo mnohem méně místa, než je pro něj přirozené."

Další rána. Další klacek vržený pod nohy, další Sisyfův kámen, který jsem měla tlačit do kopce. Znovu jsem se dotkla obvazu, na kterém se pomalu začínala tvořit vlhká páchnoucí skvrna. Zohavená, to slovo mi běželo hlavou. Nejen že zrůda duší, teď i tělem.

„Měla byste se umýt," doporučil doktor. Nevěřícně jsem zvedla hlavu. Umýt se?

„Proč?"