The Second (Newt Scamander CZ FF)

Kapitola patnáctá - Ovesná kaše

Zívla jsem a mechanicky si do úst vložila další lžíci ovesné kaše, mé obvyklé snídaně. Většina lidí ji neměla ráda. Pro mě byla ovesná kaše jednoduše nejlepším začátkem dne; dostatečně vydatná, takže jsem potom nikdy neměla hlad, a přitom i docela dobrá, pokud se do ní přidalo sušené ovoce. Jediné, co jsem v ní nesnášela, byl med. Odporná, sladká věc, která jen kazí její prostou chuť.

Lavice vedle mě zapraštěla. Potlačila jsem další zívnutí. Moje nálada byla někde u bodu mrazu, možná kvůli tomu, že mi při krátkém spánku nějak došel význam celé mé vize. U Merlinových vousů, jak já ty zatracené vize nenáviděla!

„Dáš mi trochu?" zeptala se vesele Leta a pokusila se mi vyškubnout kaši. Bez jediného slova jsem ji chytila pevněji.

„Moje," utrousila jsem. Leta se zamračila a znova trhla miskou. „Dneska nemám náladu, Leto. Vezmi si něco jiného. Cokoliv."

„Jenže tvoje kaše je vždycky nejlepší," zabrblala černovláska. Její tmavé kudrny mě polechtaly po tváři. „Jenom ty umíš tak dobře namíchat ovoce s oříškama."

„Tak to zkus sama. Uvidíš, jestli ti to půjde," namítla jsem otráveně a prsty stiskla lžíci. Před očima jsem neviděla Velkou síň, Havraspárský stůl, ani Letiny černé kudrny, ale obrovská kusadla akromantule. V uších mi stále zněl bojový křik okamie a na tvářích jsem cítila slzy hipogryfa. Hruď se mi z toho všeho svírala a oči mě pálily.

„Chci tvoji."

„Nech mě na pokoji, Leto."

Její ruka mi sklouzla na zápěstí a sevřela ho jako ve svěráku. Svým podivným způsobem mi to připomnělo Newta, ten rozdíl však byl propastný. Letiny prsty byly ledové, jako by ponořila ruce do sněhu, držely moje zápěstí drtivou silou, pod kterou mi praskaly kosti. Překvapeně jsem se jí podívala do tvrdé, ostré tváře, černých očí, které z ní téměř přetékaly. Viděla jsem v nich divoké plameny, stejné jako v očích akromantule. Pokusila jsme se jí vymanit.

Stiskla mě ještě pevněji.

„Dej mi tu kaši," procedila mezi zuby. Zamrkala jsem a misku k ní strčila. Maličko se usmála, vítězoslavně. „Já vždycky dostanu, co chci. Pamatuj si to, Doro." Zvláštní důraz, který položila na mé jméno, mě zarazil. Bledými prsty se natáhla po lžíci a dala si do mé kaše trochu medu.

Lavice zapraštila podruhé.

„Newte!" zvolala Leta. Polkla jsem, teď už naprosto zmatená. Měnila náladu jako počasí. To nebyla žádná novinka, ale takhle očividné to nikdy nebylo. Proč? Mohl za to náhlý vznik vztahu mezi nimi? Považovala mě za hrozbu? To bylo možná... jenže ona mě znala, sice ne tak dobře, jako Newt, avšak stále dost na to, aby věděla, že se mi vážně nikdy nelíbil.

„Ahoj, Leto." Zaslechla jsem takový ten mlaskavý zvuk, který vydávají lidské rty při polibku. Já jsem ty své zkroutila do úsměvu, který však mě samotné připadal jako maska, nepřirozený. Díky Merlinovi přede mnou stáli zrovna oni. Nic nepoznají.

„Nazdar, Newte." Leta sebou trošku cukla, když mě Newt lehounce objal kolem ramen. To nedělal často, vlastně jen tehdy, když věděl, že jsem měla těžkou noc. Toho si všiml vždycky, stejně jako já jsem poznala, že je smutný nebo vyděšený.

Znali jsme se lépe, než zná matka své dítě. I kdybychom byli sourozenci, nevěděli bychom o sobě víc. Ono už to ani nešlo.  Poznali jsme spolu pravé přátelství, v tom nejhlubším možném smyslu, a tak to bylo správně. Naše černovlasá kamarádka tomu nikdy nemohla porozumět, ne tím správným způsobem. Mohla s ním chodit třeba tisíc let, ale stejně by o něm nezjistila tolik jako já za šest. Strávila jsem navracením ho do duševní rovnováhy spoustu času. Dokonce jsem o tom přečetla i několik knih, pro případ, že by se jeho stav náhle zhoršil. Nestalo se to, za což jsem mohla být vděčná.